Před dvaceti lety

Zeď padla a bída trvala dál!

Ve východním bloku nic nového!

Ale co znamenalo toto pozdvižení, tyto změny ve fungování buržoazie? Z jaké nutnosti tyto změny vzešly? Pasovaly především do potřeby buržoazie zvládnout krizi a uhájit svou míru zisku, potřeby vyplývající z ekonomického tlaku, kterým trpěl a stále trpí proletariát.

Krize kapitálu nemá žádné hranice, ale projevuje se různými způsoby, podle možností, které má místní buržoazie k tomu, aby ji zkrotila. Ekonomika východoevropských zemí zkrachovala a kolabovala. Informace sesbírané všude možně ukázaly na nedostatek práce a slabou produktivitu: např. v Československu tak nějaký dělník prohlásil, že u nich v tiskárně „se pracuje dva dny v týdnu“, další udal, že „dělníci někdy promrhají polovinu své pracovní doby kvůli špatné organizaci.“ Proletáři často nazývali svou mzdu „podporou v zaměstnanosti“, protože se všichni považovali za napůl nezaměstnané. Dělnice z NDR mluvila o 50 % absentérství v továrně, kde pracuje. Ruský dělník shrnul situaci vtipem: „My předstíráme, že pracujeme a stát předstírá, že nás platí!“

Demokratické pokrytectví se zase jednou ukázalo především skrze upřímný pláč médií: „Musíme pomoci Polsku přežít zimu.“ Jako kdyby kapitál mohl rozvinout jakoukoli pomoc, solidaritu a bratrství!? Buržoazie byla připravena sdílet chleba z jediného důvodu – ze strachu, že hlad by se mohl zvrhnout v obrovský útok na její teroristický řád. Hladové bouře v Argentině v roce 1989 nám ukázaly, jak rychle může buržoazní systém přepnout na roli štědrého dárce, když proletariát začíná být neklidný: jen několik hodin poté, co začaly nepokoje, vyslal do dělnických čtvrtí náklaďáky plné jídla.

Relativní protekcionismus a nepružné státní struktury vyústily ve východních zemích ve skutečnost, že v nepřetržité válce, kterou buržoazní frakce vedly jedna proti druhé, v kapitalistických konstelacích, získala nadvládu aktuálně a nyní vládnoucí frakce, např. reprezentovaná EC nebo USA, a diktovala své zákony ještě více vyzdvihující volný trh.

Proto bylo pro tyto středoevropské národy absolutně nezbytné restrukturalizovat „svou“ ekonomiku, aby vyvážily snižování kapitalistických zisků prostřednictvím snižování sociální mzdy dělníků, a zabránit proletářům, aby povstali a odmítnuli jakýkoli reformismus, jakoukoli buržoazní alternativu. Buržoazie se opět úspěšně adaptovala s neuvěřitelnou rychlostí a flexibilitou.

Staré stalinistické oligarchie byly vystrnaděny tak snadno, že to jasně ukazuje, jak životně důležité bylo pro celý systém, aby ho převzal reformistický tým. Tento plán byl téměř stejný ve všech těchto zemích, kde opozice a levé křídlo národních „komunistických stran“ řídily reformy a přechod k multipartismu, svobodným volbám atd. A tak „Polská sjednocená dělnická strana“ a odbory „Solidarita“, východoněmecká „Jednotná socialistická strana“ a „Nové fórum“, maďarská komunistická strana - která se stala stranou socialistickou - a „Demokratické fórum“ atd. do omrzení; všichni tito včerejší falešní „soupeři“ pak společně mávali vlajkou národní ekonomiku a diskutovali o konci stalinismu, o uskutečnění společného demokratického ideálu a o nutnosti zachránit jejich zemi atd. Společně vyzývali proletariát ke klidu a k tomu, aby se vystříhal násilí. V Praze si Václav Havel a Alexandr Dubček (z „Občanského fóra“) potřásali rukama se svými minulými stalinistickými vězniteli. V Moskvě označili včerejší vrazi invazi do Československa v roce 1968 za „chybu“. Buržoazní alternativy sehrály svou roli, když se samozřejmě vždy shodovaly na tom základním, tj. udržení kapitalistického pořádku: zkoušely nás zblbnout tím, jak popisovaly tyto „opozice“ jako čelící skutečným problémům, které způsobují bídu, represe a teror.

Východní proletáře tak krmili sliby o báječném „multipartismu“ na Západě. Šťastná budoucnost a nadějné odpovědi, které jim prodávali, to byla svoboda projevu a shromažďování, svoboda vyznání a tisku, svobodné volby a odbory, lidská práva volný trh a ekonomika, tj. práva a práva a zase práva, ale pořád žádný chleba! Jako kdyby to, že se mohou legálně shromažďovat v těch samých parlamentních, ideologicky odlišných, nicméně propojených frakcích buržoazie, změnilo něco na tom, že na Západě stejně jako na Východě demokratický řád a vykořisťování pokračovaly (a stále pokračují) ve vládě. Ti, kteří příliš důvěřovali slibům státu na Východě a mysleli si, že se jejich situace zlepší, ve skutečnosti rychle propadli deziluzi z reality kapitalistické kontinuity. Nemuseli jsme čekat příliš dlouho a demokratické síly z různých „Fór“ si opatřily k obraně svých reforem zbraně a střílely na proletáře, aby si tito uvědomili, že brání stejné zájmy, jako stalinisté. Podobně jako ta ruská hospodyňka, která cynicky prohlásila, že ve své ledničce, žádnou „Perestrojku“ nevidí, se východní proletáři rychle zbavili iluzí, když byli konfrontováni se skutečností, že bez ohledu na to, která z frakcí je právě u moci, kapitál nemá žádnou jinou možnost než prohlubovat svou katastrofální krizi a zhoršovat životní podmínky proletariátu.

Tam, kde bojující proletáře potlačili v roce 1953 tanky, nyní doufali v uklidnění výbušné situace prostřednictvím zákona a práva, tj. práva být vykořisťovaný a svobody hlasovat pro naše vykořisťovatele. To byla buržoazní alternativa k desetiletím hrubého a ostrého stalinismu, proti kterému proletáři povstali.

V Berlíně padla zeď, ale strádání pokračovalo!

Protože se bála, že by proletariát mohl být příliš blízko zbraním a že by je mohl použít ke svržení této společnosti, odzbrojila východoněmecká buržoazie tovární milice. Zbraně, kterými byly tyto jednotky vyzbrojeny (bezzákluzná děla, protiletecká obrana, granátomety, tanky atd.) totiž představovaly velké lákadlo pro ty, kteří, mimo demokratický cirkus organizovaný opozicí, snili o tom, bojovat vojenskými metodami proti třídnímu nepříteli. Všechny buržoazní frakce bez rozdílu se obávaly tohoto výbuchu a preventivně shromažďovaly zbraně. „Nové fórum“ cítilo ohrožení demokracie přicházející z proletariátu a zesílilo výzvy ke klidu a odzbrojení. Pokud se týká protestantská církve, ta zdůrazňovala, že „jestliže je hněv obyvatelstva pochopitelný (…), žádné násilí není omluvitelné (…) a nikdo nesmí podléhat nenávisti.“

Buržoazie běžela až do vyčerpání, aby zabránila jakémukoli výbuchu této situace, a to bez ohledu na ideologie, které ještě včera představovaly rozdílné buržoazní frakce – dnes nehrály žádnou roli. Ti samí včerejší „pravicoví“ stalinisté, tiší společníci a popravčí z masových vražd v roce 1953 (jako třeba Egon Krenz, Honeckerův nástupce), nyní jednali jako avantgarda reforem a restrukturalizací za každou cenu, zatímco opozice (mezi jinými „Nové fórum) intenzivně schvalovala a přetvářela každý nárůst nespokojenosti vzešlý z kořenů hnutí na uvážlivý požadavek na více demokracie, na „skutečný socialismus.“ Dát „lidskou tvář“ nelidskosti a ukázat proletářům přijatelný obraz jejich vykořisťování a bídy, to byl projekt buržoazní politiky a „politických změn“ v NDR (ale také např. v Československu). V jiných socialistických zemích (např. v Alžírsku a v Číně) buržoazie zareagovala příliš pozdě a nevyhnula se masakru.

Ale buržoazie probudila během restrukturalizace ve Východním Německu ještě jiný přízrak: znovusjednocené Německo. Je jasné, že z pohledu naší třídy neexistuje žádná „německá otázka“. Důvodem, proč buržoazie předložila otázku znovusjednocení obou zemí, byla snaha zmocnit se proletářského boje za zlepšení životních podmínek a převrátit ho v obranu státu koncentrujícího a centralizujícího víc důležitých výrobních sil, než jakými disponovaly konkurující si národy. To nemělo nic společného s přáním východoněmeckých proletářů znovu se setkat s rodiči či přáteli na druhé straně zdi, ani se skutečností, že dělníci jezdili do Západního Německa za vyššími mzdami nebo zbožím, které bylo na Východě nedosažitelné. Ale stát použil tyto fenomény k tomu, aby povzbudil nacionalismus a utopil v něm proletářské zájmy.

A skutečně, počínaje zářím 1989 východní Němci opustili jeden národ kvůli druhému, aby našli práci. Sotva dorazili, už zažívali radosti „západního volného trhu“ ve formě spousty šéfů malých a velkých společnost, kteří hledali levnou pracovní sílu. Ale jelikož nebylo ani zdaleka dost práce pro všechny, východní Němci rovnou začali konkurovat svým třídním bratrům.

Jestliže to byly monopoly a tendence k velkým ekonomickým koncentracím (tendence, která zesílila v časech krize, protože znamenala být silnější tváří v tvář konkurenci), kdo poháněl sjednocení Německa, pak bylo toto sjednocení nicméně realizováno proti současným a budoucím zájmům dělníků.

NDR bylo jako oblast zhodnocování kapitálu na SRN závislé už dlouho: namátkou jmenujme osvobození od daně na vývoz, privilegované obchodní smlouvy, 3,3 miliardy německých marek ročně bezúročné půjčky na pomoc v naturáliích atd. Takže lze říci, že NDR byla ve skutečnosti třináctým členem Evropských společenství!? Přispívání se navíc ještě zintenzivnilo po odstranění „železné opony“ v listopadu 1989. Tato podpora však samozřejmě nebyla vůbec filantropická. Proletáři z NDR nemohli zlepšit svoji materiální situaci prostřednictvím této „pomoci“. Půjčené fondy se týkaly jen manažerů kapitálu.

Téma sjednoceného Německa, multipartismus a svobodné volby, odstranění ústavního článku o vůdčí roli „Jednotné socialistické strany“, otevření zdi atd., všechnu tuto bídu a ubohé hrátky na návrat práv a svobod shrnul ve své úvaze východoněmecký fotbalový fanoušek, když prohlásil:“Teď můžeme také podporovat náš tým venku!“ Kromě toho ještě získali právo prohlížet si na Západě výlohy obchodů, jak mnoho proletářů zdůrazňovalo. Aby si však mohli něco koupit, potřebovali východoněmečtí proletáři spíš peníze než výlohy. Zeď padla, ale bída pokračovala.

Znovusjednocení Německa a první kroky tímto směrem, které představovalo otevření zdi, neměly jen příznivce. Demagogická hesla volební agitace buržoazní frakce zainteresované na sjednoceném Německu se střetla s „hradbou“ proti „migračnímu hnutí z Východu“. Nebo, lépe řečeno, evropské vlády se bály potenciálního přívalu nezaměstnaných migrantů. Připomínaly v této souvislosti „populační nárůst ze Středomořských zemí“. Realita se zdá být nevinná, když ji „političtí analytici“ popisují pomocí bezpečných a pohodlných eufemismů.

Je jasné, že buržoazie na Východě nevyprodukovala tyto reformistické myšlenky dobrovolně, byla k tomu donucena proletariátem. Zkušenost z Tiananmen přiměla východoevropskou buržoazii k tomu, aby se poučila. Buď bude muset krvavě potlačit počínající hnutí na celém Východě, tak jak to udělala v NDR v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956, v Polsku v roce 1980 nebo v Číně v roce 1989, což by mohlo podnítit přímé akce proletariátu a třídní vědomí, nebo buržoazie rozvine metody k uklidnění tohoto hnutí tím, že mu nabídne něco dostatečně „nového“, něco tak „okázalého“ jako „perestrojka“ v Rusku, ale samozřejmě v souladu s místními poměry.

Problém buržoazie ve Východním Německu konfrontované s tak výbušnou situací spočíval v tom, že masivní ozbrojená represe jako masakr na Tiananmen, byla z několika důvodů velmi riskantní, pokud ne nemožná. Zaprvé proto, že téměř nešlo využít místního četníka (tj. 380 tisíc sovětských vojáků rozmístěných v NDR), protože by tak byla zcela ohrožena celá reformní kampaň východoevropské buržoazie změřená na ovládnutí proletariátu v této zóně. Zadruhé proto, že masakrem, k němuž došlo v Číně, by buržoazie riskovala generalizaci neklidu: vyburcoval by totiž i proletáře v západním Německu, protože je přes „zeď“ spojovalo množství vazeb. A obzvlášť proto, že by vyvolala ještě silnější násilné boje a solidární akce obyvatelstva ve východní Evropě trpícího a popuzeného ekonomickou krizí a strádáním.

Všechny buržoazní frakce na Západě velmi dobře chápaly, co bylo v sázce při demonstracích nespokojenosti na Východě. Zatímco nás na Západě nepřestali nudit nutností skoncovat se „socialismem“ a nikdy nepropásli příležitost nám navrhnout, abychom se šli podívat tam, když „nám to nevyhovuje tady“, v tomto okamžiku nám všichni tihle debilové přehrávali show o „solidaritě“ s problémy, kterým musí východoevropské národy čelit. Belgický ministerský předseda shrnul názor evropské buržoazie, když volal, aby se udělalo vše pro to, „aby si SSSR udržel kontrolu nad svými satelitními zeměmi“. Bylo vůbec možné vyzvat SSSR ještě jasněji, aby dále plnil svou úlohu lokálního četníka?

Stejně tak se ve své společné smlouvě oba vojenské bloky, NATO a Varšavská smlouva, dohodly na tom, že ponechají svá spojenectví nezměněna. Buržoové na Západě a obecně na celém světě, nepřestali doporučovat status quo, rovnováhu, jemné reformy… Měli v ústech jen slovo „stabilita“, protože za „nestabilitou“ viděli první zavrtění čenichu starého krtka. Strašidlo komunismu ještě pořád obcházelo Evropou!

Starý krtek ryje a ryje…

Tváří v tvář této ponuré perspektivě a slabinám proletariátu však můžeme být mírně optimističtí. Samozřejmě ne vzhledem k tragickému nedostatku připravenosti na budoucí boje, ale ve vztahu ke stále zřejmější standardizaci životní úrovně proletariátu a projevů, používaných buržoazií k ospravedlnění krize. Slovo „demokracie“ je na jazyku všech buržoů, aby vnutilo jejich program proletariátu. Ale i když projevy o demokracii dodnes klamou masy příliš důvěřivých proletářů, „demokrati“ objektivně nemohou nabídnout jinou perspektivu než bídu. Tato skutečnost může jen postrčit proletariát k tomu, aby otřásl demokratickým mýtem a odhalil podstatu demokracie na celém světě: Všude, nezávisle na čase a místním „režimu“ a za všemi ideologickými maskami, demokracie není nic jiného, než teroristická životní cesta kapitálu! Bude to trvat dlouho, než bude proletariát muset čelit zbraním Walesovy, Havlovy atd. policie? A kdy pošlou „Nová“, „Demokratická“, „Občanská“ či „Socialistická“ fóra ozbrojené síly, aby bránily demokracii a střílely na ty, kteří už dál nechtějí přijímat řeči o tom, jak je nutné přinášet „oběti“? Bude pak potřeba dlouze dokazovat společné demokratické jádro „diktatury jedné strany“ a „multipartismu“?

Po pádu nástrahy pseudo-socialismu, co zůstalo východní buržoazii k falzifikaci kanalizaci a ovládnutí bojů? Nové Gorbačovovo krédo, „ekonomická solidarita“ určená k ozdravení ekonomiky, nefungovalo. Všude a stále víc bude proletariát muset v budoucích bojích konfrontovat policejní a armádní represi.

Standardizace podmínek vykořisťování a ideologických pastí může jen posílit standardizaci proletariátu a tak také jeho odpověď v podobě boje.

To, co vypadalo jako vítězství buržoazie (která byla dost silná na to, aby předvídala hnutí revolty a zlomila ho), se ve skutečnosti obrátí proti našemu nepříteli a posílí pracující třídu. Jen dál, starý krtku, ryj dál…

Poznámka