Diktaturou proletariátu za zrušení námezdní práce

Teze programové orientace IKS (Teze 44-50)

44.

Reálné komunistické hnutí – jakožto vědomá bytost, jakožto strana – se během svého dlouhého historického boje odlišovalo od všech sil a ideologií kontrarevoluce tím, že pokaždé a čím dále tím jasněji potvrzovalo nerozlučitelnou jednotu diktatury proletariátu a zrušení námezdní práce. Ničení kapitalistických výrobních vztahů je nutně despotickou aktivitou (despotismus lidských potřeb vůči zákonu hodnoty) organizované a centralizované síly proletariátu, který nastoluje svoje třídní panství: celosvětový proletářský stát. Tento stát není ani svobodný ani lidový, protože nesjednocuje různé třídy či vrstvy lidu. Jedná se výlučně o proletariát organizovaný jako strana a nevytváří se v zájmu svobody, nýbrž na základě potřeby potlačit všechny síly reakce revolučním terorem. Nejrůznější proudy, které ve jménu antiautoritářství popírají potřebnost státu nebo tvrdí, že přechodný stát bude „svobodný“, „lidový“, „demokratický“ či se jej budou účastnit i neproletářské síly, nejenže přispívají k zasévání zmatku mezi proletáře, ale objektivně slouží kontrarevoluci.

45.

Proletářský stát nemá nic společného se stávajícím buržoazním státem nebo s „dělnickou“ vládou. Cílem boje proletariátu není „uchvátit politickou moc ve státě a dát ji do svých služeb,“ neboť buržoazní stát (ať by jej řídil kdokoli) by dál nezvratně reprodukoval kapitál. Každý pokus o využití buržoazního státu ve prospěch proletariátu je reakční utopií a jedná se o jednu z nejlepších metod, kterými kontrarevoluce odvrací zničující dopady dělnického povstání proti buržoaznímu státu a tyranii zhodnocující sehodnoty. Cílem boje proletariátu je naopak zničit, rozbít odshora dolů buržoazní stát a jeho společensko hospodářskou moc. Buržoazní stát nikdy neodumře. Je třeba jej násilím potlačit a rozvrátit zároveň s potlačováním diktatury obchodu a demokracie, z níž vzešel a kterou reprodukuje. Naopak jediným státem, který odumře, je proletářský stát („polostát“), který sám sebe ruší v průběhu svého rozvoje, upevňování a rozšiřování samotným procesem likvidace kapitálu.

46.

Proletářská revoluce tudíž nemá nic společného s postavením se do čela státu za účelem provádění „společenských reforem“. Naopak, od svého prvopočátku až po svůj konečný cíl je sociální revolucí vycházející ze společenské potřeby zcela zničit totální moc buržoazní společnosti (vojenskou, ekonomickou, ideologickou, politickou...) a jejím cílem je komunistická společnost. Revoluce vychází z odloučení skutečných lidských bytostí od jejich kolektivního bytí (Gemeinwesen) a jejím cílem je ustavení skutečného lidského Gemeinwesen: lidského bytí. Je zřejmé, že tato sociální revoluce zahrnuje politický boj v tom smyslu, že vyžaduje svržení stávající moci a obsahuje potřebu ničit a rušit. Avšak, jakmile započne její organizovaná společenská aktivita a vynoří se jejívlastní cíl a obsah, komunismus zavrhne svoji politickou obálku.

Z tohoto důvodu nelze proletářskou revoluci redukovat na ekonomickou otázku řízení výroby, dělnické kontroly atd. Aby mohla uskutečňovat organizovanou aktivitu společnosti až k samotnému dosažení komunismu, musí proletářská revoluce násilím zničit všechnyinstituce a aparáty kontrarevoluce, které zajišťují a udržují diktaturu hodnoty nad lidskými potřebami.

47.

Politikářská úchylka, podle níž má proletariát převzít stát kapitalistické společnosti a reformovat společnost, a ekonomistická úchylka, podle níž celý problém spočívá v převzetí, kontrolování a řízení výroby a distribuce, se téměř vždy kombinují v jednu a tutéž „teorii“. Představují zásadně kontrarevoluční ideologie, které v rozhodujících chvílích posloužily jako nejzazší mantinely chránící kapitalistickou společnost. Proto se proti nim musí proletariát postavit, potlačit je a pohřbít.

48.

Samozřejmě, že se před povstáním a během celé povstalecké fáze bude proletariát zmocňovat výrobních prostředků (továrny, komunikační centra, doly, pole...). Ústředním cílem veškeré této činnosti bude muset být všeobecný mezinárodní triumf povstání, přičemž bude třeba rozhodně odmítnout jakékoli iluze o možnosti spravovat společnost, aniž by došlo ke zničení organizované kontrarevoluce. Za tímto účelem je nezbytné dosáhnout maximální možné centralizace a organizovanosti proletariátu ve stranu. Pouze komunistická strana, pevně spjatá se svým historickým programem, může postupovat centralizovaně a centralizujícím způsobem a zabránit tak lokalistickému rozptýlení, iluzím o samosprávě, demokratickému federalismu a směně mezi nezávislými výrobními jednotkami (které by byly zdrojem soukromé práce a nikoli práce společenské a tudíž zdrojem opětovného organizování obchodu). Jedině komunistická strana a její centralizující postup může dát všem proletářům jednotný směr a zaručit maximální soustředění sil ke společenskému, ekonomickému a politickému rozdrcení kontrarevoluce.

49.

Ozbrojené povstání sice představuje kvalitativní skok v boji, avšak tento skok není nezvratný. Ozbrojené povstání neničí buržoazní stát. Ten zničí teprve likvidace všech základů, na nichž stojí, což nelze provést v jedné zemi ani ve skupině zemí. Proto bude muset proletariát ve svých baštách, kde povstání zvítězí, využívat moc, kterou bude mít nad onou částí světové kapitalistické společnosti, k vyvlastňování a napadání kapitálu na každém terénu (politicko vojenském, propagandistickém, ekonomickém atd.), přímo se chápat všech možných prostředků, aby nasměroval výrobu a distribuci v souladu se svými potřebami a zájmy (čili s potřebami a zájmy lidstva). To s sebou nutně nese zničení zbožní společnosti a námezdní práce. Avšak všechna tato opatření musí být striktně podřízena stěžejnímu cíli: rozšířit revoluci do celého světa. Je třeba bezpodmínečně zavrhnout každou iluzi, že je možné budovat „dělnický stát“ (nebo několik „dělnických států“!) uprostřed celosvětové ekonomiky produkující zboží, a tím více iluzi o budování socialismu v jedné zemi nebo skupině zemí. Proto je nezbytné, aby byly centralizace a výkonné vedení komunistického hnutí jednotné a globální, aby se rozhodně bojovalo proti všem regionalistickým a nacionalistickým zájmům (které jsou vždy buržoazní) a každá část byla podřízena obecným zájmům hnutí. Pouze pevná a organická centralizace světového proletariátu, ustaveného ve stranu a programově, početně, organizačně a vojensky upevněného v povstaleckých bitvách, dokáže konfrontovat všechny pokusy o obnovu kapitalismu.

50.

Proletářská revoluce nemá nic společného s politickými „revolucemi“ buržoazie – ani ve svých cílech ani ve svých jednotlivých fázích, kromě toho, když přijde na užití zbraní a svržení stávající moci.

Internacionalistická komunistická skupina (IKS)

Čtěte „Komunismus“ - Ústřední tiskový orgán IKS v češtině