Na začátku roku 2009 otřásly Madagaskarem významné boje znovu. V době přituhování kapitalistické katastrofy a proletářských bojů by jen idiot mohl uvěřit verzi servírované na talíř „veřejného mínění“médii. Té mediální show, která redukuje otázku těchto bojů na „konflikt vůdců“ a staví proti sobě prezidenta Ravalomanana a jeho „oponenta“ Rajoelina (dva podnikatele, kteří vydělali majlant, dobyli městskou radu v Antananarivo a nejprve jeden, poté druhý, dosáhli prezidentské funkce). Přesto, na Martiniku, stejně jako na Guadalupe nebo v Řecku v téže době, to byly útoky kapitálu proti životním podmínkám proletářů, které je přiměly reagovat a bojovat. Stejně jako v Řecku nebo na Guadalupe zažívá mnoho proletářů na vlastní kůži fakt, že navzdory svým uspávajícím slibům, jim může buržoazie (lhostejno, které z jejích frakcí se to týká), nabídnout to, co je schopen dát kapitalismus v krizi: tj. nic nebo skoro nic. A nakonec to, co skutečně poskytuje, je vždy více bídy a smrti.

Tak, jako v jiných částech světa je i na Madagaskaru jasné, že současná taktika kapitalismu v krizi (nebo lépe řečeno celý kapitál, který dosáhl nejzazší meze svého cyklu zhodnocování a vyčerpal všechny možnosti rozšířit tyto meze díky nové injekci fiktivního kapitálu), že tato taktika dovádí vždy větší část proletariátu k vždy otevřenějšímu a přímějšímu boji proti státu a k opuštění všech iluzí o reformách jakožto způsobu řešení problémů lidstva.

Tak, po několika masových shromážděních z předchozího dne a výzvě ke “generální stávce”, sestoupily v pondělí 26. ledna tisíce proletářů na Madagaskaru z “chudinských čtvrtí”, aby směřovaly na náměstí 13. května v centru hlavního města Antananarivo a tyto tisíce se zcela se vylily z břehů pokojných shromáždění svolaných demokratickou “opozicí”. Desítky supermarket byly napadeny a systematicky vyrabovány předtím, než byly spáleny, mezi nimi i řetězec Tiko patřící Ravalomananově rodině. Atakovány byly i další budovy, jako centrum státního rádia a televize, které bylo vypleněno a vypáleno, nebo jako několik škol a domů v buržoazních čtvrtích. Ani Ravalomanana, ani Rajoelina, oba vyzývající ke klidu, ba dokonce ani zákaz vycházení neuspěl v pacifikaci bojujících proletářů: pouliční nepokoje a rabování pokračovaly tři dny a tři noci a šířily se jako požár do nejvýznamějších měst provincie: Mahajanga, Tuléar, Antsirabe, Fianarantsoa, Tamatave, Antsiranana, Majunga, Toamasina, Ambositra, Farafangana, atd. Rabování a útoky proti soukromému majetku byly masivní a rozšířily se do všech míst. Střety mezi stranou práva a pořádku a bojujícími proletáři si vyžádaly vice než sto mrtvých. V této souvislosti je důležité vyzvednout vzpouru vězňů v centrální věznici v Antananarivo; mnoho z nich využilo této příležitosti k útěku.

Chceme také zdůraznit úspěšnou akci proletářské vzpoury, která nebyla zmíněna mezinárodními médii, protože odhalila odmítnutí a nenávisti proletariátu vůči všem, kteří představují „režim“ a konkrétně proti přímým a viditelným manažerům naší bídy. V úterý 3. února odjel ministr financí (tj. ministr vykořisťování a bídy) na okružní inspekční a objasňovací jízdu po provincii. Když jeho letadlo přistálo na letišti města Farafangana, už tam na něj čekal dav proletářů připraven vyřídit si s ním účty. Spálili letadlo, zničili letištní infrastrukturu a rabování se přeneslo i do města. Ministra pronásledovali do hotelu, kde se ukryl. Uniknul lynčování jedině díky spásnému vrtulníku, který pro něj přiletěl z hlavního města. „Farafangana vypadala jako město bez státu. Zástupci vlády odletěli ihned po varování“, naříkal starosta města v malagašských médiích.

Síla hnutí na Madagaskaru otřásla dokonce i represivními silami, policií, četnictvem a armádou. Během prvních 36 hodin nepokojů policisté a vojáci očividně v ulicích chyběli, řadoví vojáci neuposlechli rozkazy k represi. Vzhledem k této situaci se prezident Ravalomanana rozhodl zkrátit svou zahraniční cestu a v mžiku se vrátit do hlavního města. Jakmile byl v bezpečí, deklaroval přání „obnovit právo a pořádek“ a „ochránit republiku“ vědouc, že jde i o obnovení jeho vlastní selhávající autority. K tomuto účelu, berouc v úvahu jen malou důvěru, kterou mohl vzhledem k všeobecnému třídnímu hnutí vkládat v soudržnost pravidelné ozbrojené síly, mobilizoval svou prezidentskou gardu a najal bílé žoldáky a vojenské poradce (mimo jiné z JAR). „Represe z „rudé soboty“ byly proto dílem těchto speciálních jednotek, které jsou posledním garantem autority státu.

Rozkol v armádě se otevřeně projevil 8. března. Vojáci CAPSAT (Sbory administrativního personálu a technických služeb) hlavně ze Soanierana se vzbouřili v důležitém vojenském táboře u bran hlavního města, aby tak protestovali proti represi vůči demonstracím. Odmítnutí určitých sektorů policie střílet na své třídní bratry a sestry je vždy rozhodujícím okamžikem v konfrontaci mezi proletariátem a státem. A kooptace proletářů do represivních sil je samozřejmě úhelným kamenem buržoazního panství. Třídní boje v Bolívii v roce 2001 byly významným příkladem tohoto rozporu, když významná části policie zběhla „se vším všudy“ na stranu bojujícího proletariátu, zaútočila na kasárna, vyprázdnila skladiště zbraní a postavila se elitním jednotkám jako posledním baštám ústřední části státu. Na Madagaskaru naneštěstí, stejně jako se to často děje i v jiných bojích, neutralizovaly limity a slabiny hnutí podvratnou sílu tohoto otevřeného odmítnutí vojáků střílet a účastnit se represí a přeměnily ji na nevyslovenou podporu „demokratické alternaci“ představované „opozicí“ a osobou Rajoelina.

Od 16. a 17. března události nabraly tempo: některé vzbouřené části armády se zmocnily Ambohitsirohitriské prezidentské kanceláře (a take napadly centrální banku!), president Ravalomanana se cítil opuštěn a dal přednost postoupení své funkce jiným, přijatelnějším osobám , aby se nemusel přímo účastnit správy kapitalistické katastrofy.. Bylo jmenováno “vojenské direktorium” zodpovědné za hladký přechod. Jistý počet vzbouřenců na tuto situaci nepřistoupilo a rovnou zatkl několik general mezi vůdci tohoto direktoria. Vzpouře se bohužel nepodařilo rozvinout a povzbudit dynamiku těchto prvních projevů revolučního defétismu, a to se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Tváří v tvář této situaci, která jen ukazuje, jak se pořádek bojí prázdnoty, se Ravalomanana rozhodl předat “moc” Rajoelinaovi. Tato “demokratická alternace” byla ve snaze zbavit se hnutí efektivnější než vše, co předtím vyzkoušel stát.

V těchto silných omezeních proletářského spolčování se můžeme pouze spatřovat jednu z nejdůležitějších slabin, která byla katastrofální pro tuto silnou epizodu (ačkoli jde jen o začátek seriálu) radikální vzpouru proti systému jako celku. Tato revolta se projevovala v nepokojích, rabování a velmi cílených útocích, ale neudělala, jak se zdá, žádné kvalitativní skoky pokud jde o koordinaci, organizaci, ani pro vedení agitace vůči nejváhavějším sektorům proletariátu, ani k vytvoření silných a trvalých vazeb s vězni a vzbouřenými vojáky.
Navzdory dvěma měsícům intenzivních bojů na Madagaskaru se část proletariátu neoprostila od demokratických, legalistických, reformistických iluzí, které přisuzují počátek všeho zla politice právě sloužícího prezidenta. Ačkoli části proletariátu skrze své odsouzení a jednání zřetelně vynesly na světlo kapitalistický původ svého současného sociálního strádání, revolta neuspěla v jasném vyjádření své roztržky s demokratickou a občanskou podřízeností, s jejími demonstracemi pro ovce, ani se ji nepodařilo rozšířit v prostoru a čase, což je zjevně jeden z velkých problémů proletářských bojů ve světě.

Během první manifestace svého vítězství na náměstí 13. května Rajoelina prohlásil, že se bude „snažit ze všech sil, aby se Malagasané dostali z bídy“, když slíbil „snížit cenu rýže“. To byl povedený vtip! Už když se Ravalomanana dostal v roce 2002 k prezidentskému křeslu, slíbil „učinit chudé bohatými“ a výsledkem bylo to, co dobře známe: katastrofální zhoršení životních podmínek proletariátu. Byla to stejná katastrofa, která nejprve pozvedla boje naší třídy na Madagaskaru, a ty pak zahodily iluze na jakékoli zlepšení životních podmínek vykořisťovaných. Masky Ravalomananovy vlády spadly, buržoazní média rychle na koleně vyrobila novou alternativní masku a darovala ji Rajoelinovi přezdívanému „TGV“ (3) „pro jeho dynamickou povahu“ a především pro „rychlost jeho sociálního vzestupu“. Ale tato maska může spadnout stejně rychle, jak byla vyrobena, nevychovatelnost naší třídy k tomu, aby přijímala nevyhnutelná opatření proti svým životním podmínkám nejspíš rychle tento pádící prezidentský „TGV“ vykolejí.

Poznámky

Uprostřed února, zatímco silniční blokády hájené zbraněmi byly na vzestupu, policie se pokusila je prostřednictvím své útočné akce zbourat a mnoho militantů zatkla. Toto zesílení třídní konfrontace nato přitáhlo nezaměstnané a další ještě opomíjenější sektory proletariátu, které z předměstí doslova zaplavily centra měst a strategické křižovatky obchodního světa, kde bez přestávky konaly během tří dní a tří následujících nocí, když rabovaly, zapalovaly nákupní střediska a vozidla represivních sil (1) a když dokonce blokovaly letiště. Ekonomika byla tímto rozvojem hnutí úplně zablokovaná, turistické kanceláře zrušily všechny dovolené na ostrově (2) a stát přiznal, že „už není schopen zrekvírovat benzínové pumpy“. Tváří v tvář tomuto vývoji přímé akce proletariátu bylo ohroženo samotné zachování sociálního pořádku.

„Chtěli Bejrút, tady mají Bejrút,“ řekl novinám Liberation 16tiletý mladík, zatímco ničil kabely v přístavu. Starosta Pointe-a-Pitre vypadal velmi vyděšeně: “To, co jsme zažili dnešní noci, není náhoda. Město bylo odevzdáno zcela nekontrolovatelným teenagerům, kteří rabovali a ničili v nesnesitelné atmosféře.

Francouzský stát vyslal mnohem více „mobilních četníků“ (zásahových jednotek policie proti nepokojům), zatímco jeho jasnozřivější frakce dobře věděly, že je nutné zkusit toto hnutí zlomit na jiném terénu. Tak, když byl státní sekretář pro zámořská teritoria Yves Jégo povolán do Paříže, pokusil se přesvědčit své společníky, že bude nutné souhlasit s některými požadavky – mimo jiné s těmi 200 Euro – s ohledem na to, co popsal jako „povstaleckou situaci“. Je nutné vědět, že od počátku února začali stávkovat i proletáři na Martiniku, dalším, s Guadeloupe sousedícím, francouzském ostrově, a ustavili svůj vlastní stávkový výbor, „Výbor 5. února“, jehož název odkazoval k datu, kdy generální stávka začala, zatímco na ostrově Reunion, také francouzském DOM (i) blízko Madagaskaru v Indickém oceánu, vyzval „Kolektiv ostrova Reunion“ právě 14. února, v předvečer nepokojů na Guadeloupe, ke generální stávce 5. března.

Tváří v tvář situaci, která začínala být nezvládnutelná jak na Guadeloupe, tak potenciálně i v dalších DOM, proto někteří buržousti obhajovali vyjednávání, protože věděli, že brutální represe na Guadeloupe, jako v roce 1967 (kolem 100 mrtvých), by určitě riskovala zintenzivnění hnutí, a to včetně Martiniku nebo i vzdálenějších DOM, kde byla situace také velmi napjatá.

Francouzský stát se proto rozhodl přislíbit uspokojení některých požadavků (mezi jinými ten o 200 Euro), aby se pokusil přimět stávkový sektor, který inicioval prosincové a lednové hnutí, k tomu, aby to vzdal, a to navzdory svému strachu, že se tato situace rozšíří i do centrální Francie, a navzdory nárůstu mzdových požadavků v předvečer „sociálního summitu pro zaměstnanost“. A do nějaké míry to fungovalo: odbory (s kterými se hnutí dostatečně nerozešlo) vynaložily na tento cíl mnoho energie, když vydávaly spektakulární pseudo-radikální prohlášení (jako ty od Elie Domoty, vůdce UGTG, který byl buržoazními médii povýšen na „představitele hnutí“); slib státu a zaměstnavatelů přidat 200 Euro nakonec zdolal stávku, což rychle oslabilo bojovnost nezaměstnaných proletářů, kteří se předtím k hnutí připojili na barikádách. Přes obavy francouzské vlády nevyvolal slib na uspokojení tohoto požadavku nákazu, nepovzbudil proletáře ve zbytku Francie, aby své potřeby připojili k potřebám jejich třídních bratrů a sester na Guadeloupe.

V kontextu současné krize, kdy tendence je spíše snižování mezd, restrukturalizace a propouštění, se měsíční nárůst nízkých mezd o 200 Euro opravdu jeví jako významný ústupek. Ten navíc musel být dostatečně atraktivní, aby zlomil hnutí a přivedl stávkující znovu do práce. Samozřejmě víme, že ačkoli byl aplikován, tento nárůst nominální mzdy ve skutečnosti nevyústí v nárůst reálné mzdy ve střednědobém horizontu vzhledem k pádivé inflaci. A buržoazie už se všemi prostředky snaží vyprázdnit podstatu této dohody. Slíbených 200 Euro mělo být z poloviny vyplaceno centrálním státem, zbývající dvě čtvrtina pak měly vyplatit místní úřady a zaměstnavatelé. Mezitím stát svolil k tomu, že bude svůj závazek plnit na období dvou let, zatímco MEDEF (federace zaměstnavatelů) ucukla před placením své části účtu, když rozsekala dohodu do sektorových vyjednávání, aby ji mohla lépe pohřbít. Jistě, buržoazie se zase jednou snaží, abychom jí spolkli všechnu potupu i lež…

Ceny potravin měly vždy tendenci být vyšší v DOM-TOM (ii) než v centrální Francii. To lze vysvětlit faktem, že kapitál tam historicky organizoval vykořisťování „klasickým“ způsobem skrze vnucení vývozní monokultury (cukrová třtina), která připoutává přežití proletářů k dovozu nezbytného zboží z metropolitní Francie. Ale z mnoha důvodů (zejména nárůst nákladů na dopravu spojený s vzrůstem cen ropy, monopoly na určité trhy přiznané centrální Francií rovnou určitým společnostem atd.), které tady nebudeme rozvádět, ceny importovaných výrobků jsou vždy mezi nejvyššími. Podle oficiálních údajů jsou ceny základních potravin někdy o 300% vyšší v DOM než v metropolitní Francii, průměrná mzda je o polovinu nižší a celková míra nezaměstnanosti je 27% (oproti 7% v centrální Francii), stoupá však až na 55% mezi 18 – 25tiletými. Názorný příklad? Jeden kilogram mrkve stojí 1,29 Euro v Paříži … a 4,12 Euro na Guadeloupe. Jeden kilogram mouky stojí 1,33 Euro v Paříži vůči 2,85 Euro na Guadeloupe (čísla citována z francouzského deníku „Le Monde“). A to mluvíme jen o základních potravinách.

Co si vzít z těchto událostí na Guadeloupe?

Znovu se ukázalo, že čeho se stát nejvíc bojí – jak dříve zdůraznil francouzský prezident ohledně možného propojení předměstí a anti-CPE hnutí (iii) - je setkání těch sektorů proletariátu, které obvykle zůstávají rozděleny (materiálními podmínkami, vzájemným neuznáváním se atd.), ve stejném boji. To nepochybně dalo hnutí na Guadeloupe kvalitativní skok.

Nicméně, v textech sociální demokracie a prohlášeních, které se formálně staví „za boj na Guadeloupe“, zůstává workerismus limitem. Než by připustili rozhodující roli sehranou proletariátem z předměstí, než by je zase jednou museli diskvalifikovat jako „lumpenproletariát“ vedoucí „autentické dělnický boj“ do „slepé uličky násilí“, bylo ideologicky výhodnější úplně přejít tuto rozhodující fázi boje mlčením a jen nesouvisle žvanit o vztazích mezi hnutím a odbory.

Vystoupení dvou různých hnutí tímto způsobem reprodukované workerismem bylo jistě poháněné v hnutí samém prostřednictvím nedostatku koordinace v sílu, který by se rozešla se sociálně demokratickým způsobem organizování se založeným právě na udržování separací. Nedostatku, který se navíc odrazil v malém množství materiálů, které tyto boje vydaly, především ve srovnání s Řeckem, odkud jsme jich obdrželi spoustu.

Od stávek proti zhoršování podmínek k přežití po barikády a blokády ekonomiky, z proletářského pohledu jde jasně o jeden jediný boj, jednu a tutéž reakci naší třídy proti všeobecnému útoku na její životní podmínky; a tato úvaha navíc zahrnuje i všechna tato hnutí v DOM a až za ně v souvislosti s vlnou světových bojů nazývaných „hladové bouře“, o nichž jsme mluvili v našem textu „Kapitalistická katastrofa a proletářské boje“ (poprvé publikovaném francouzsky v listopadu 2008), boje, které od té doby pokračují podporovány zrychleným prohlubováním krize kapitálu během posledních šesti měsíců.

Brutalita kapitalistického útoku v těchto regionech částečně vysvětluje intenzivní a masivní způsob, jakým naše třída reagovala, tak, jak to bylo vidět na Guadeloupe i jinde. Svou roli sehrály i nitky vedoucí z předchozích bojů a nižší stupeň sociální soudržnosti, smíru mezi třídami. Ze zřejmých historických koloniálních důvodů odpovídá na Francouzských Antilách, stejně jako v mnoha jiných oblastech světa, barva kůže třídnímu protikladu: buržoové – šéfové, manažeři, státní úředníci atd. – jsou většinou bílí a buď pochází z centrální Francie, nebo jsou to „békés“ (bílí Kreolové, následovníci francouzských kolonistů). Proletáři jsou především „barevní“, což samozřejmě nepopírá, že někteří z nich jsou kooptováni sociální demokracií a povýšeni na policajty s nižší hodností nebo odborové vůdce. Je jasné, že to nejsou proletáři těchto zemí, ale spíše ti mizerní a odporní počestní bílí komentátoři, kteří tuto otázku třídy a barvy ideologizují, kteří „ji dělají etnickou“ a moralizují ji, když křičí „ne rasismu proti bílým“. Dodejme ještě, že masivní „marginalizace“ proletářů (viz míra nezaměstnanosti) vyhoštěných do stále rostoucích chudinských čtvrtí nepopiratelně přispívá k oslabení oné sociální soudržnosti, když rozmnožuje řady těch, kteří nemají moc co ztratit a proto již ztratili iluze o státu a obvyklých sociálních zprostředkováních.

Nezbytně však musíme definovat také limity, které označovaly sbližování vyvolané zde mezi různými sektory naší třídy. Jestliže se proletáři z marginalizovanějších sektorů skutečně přidali - na barikádách a na terénu přímé akce v ulicích – k hnutí, které začalo stávkami proti brutálnímu snížení reálné mzdy, zbývá pochopit, jak mohla show vítězství, kterou mávaly odbory na půdě vyjednávání celkem velmi rychle toto sbližování rozbít.

Překročení rozdílů mezi sektory proletariátu, které se odehrálo v ohni boje, na barikádách, nebylo dost hluboké, aby se udrželo a posilovalo proti manévrům buržoazie, která, aby zachránila situaci, obětovala drobné ústupky ve vyjednávání se stávkujícími zaměstnanci. Každý ze dvou zapojených sektorů proletariátu zůstal do nějaké míry závislý na své specifické situaci: stávkující proletáři se nerozešli se sociálně demokratickými organizacemi (a nejdřív ze všech s odbory, které samozřejmě dychtily pohřbít hnutí a zachránit zdání) a co se týká marginalizovanějších proletářů, ti zůstali mimo tyto organizace, ale nerozvíjeli vlastní organizaci, nepřivedli ostatní proletáře k tomu, aby se proti těmto organizacím obrátili. Třídní autonomie vyvstala z praxe v jasné nerespektování výzvy celé sociální demokracie ke klidu, ale nenabyla důslednější a vyššího způsobu vyjádření, který znamená, že tato autonomie se musí otevřeně prosadit skrze společnou organizaci a centralizaci proti hrobařům boje.

Tak bylo v těchto bojích v DOM pokaždé možné vidět ustavování „výborů“, „lig“ nebo „kolektivů“ pro koordinování boje. Pokaždé se zde objevil rozpor mezi odhodláním boj centralizovat a sociálně-demokratickými manévry ke zkrocení tohoto hnutí. Ve skutečnosti tyto stávkové nebo koordinační výbory prokázaly velkou různorodost a sociální demokracie, jak se zdá, celkem snadno uspěla v převzetí jejich vedení, když „radikalizovala“ svou rétoriku, aby se vyhnula tomu, že proletariát se bude organizovat mimo ni a proti ní. Jako vždy, pro sociální demokracii je důležité bránit mezitřídní kolaboraci. Odborový svaz UGTG (Generální svaz guadeloupských dělníků), který se prosadil do vedení LKP, zjevně nebyl výjimkou z pravidla, když se snažil zavést proletáře do bažiny reformismu, vyjednávání a pacifikace hnutí, a tak otevřít cestu k potlačení revolučních minorit. Když vypukly první nepokoje, rabování a žhářství a když se hnutí stalo útočnějším (prostřednictvím rozšíření blokád, ozbrojené konfrontace atd.), UGTG neopomněl, když byly boje v plném proudu, vydat opakované výzvy ke klidu, ačkoli „odsoudil represi“, jak to udělal jeho leader Elie Domota. Abychom vysvětlili, jak mohla vyjednávání dočasně přemoci toto hnutí a donutit proletáře opustit ulici a vzdát se svého třídního terénu, ukázali jsme výše konflikt, který ovládl naši třídu pod vlivem buržoazních manévrů. Jak můžeme vidět, vskutku zde bylo místo pro „Elie Domoty“, což, jak se zpětně zdá, nebylo možné v Řecku, kde by každý pokus tímto směrem byl sabotován masivním odsouzením, kterého by se mu dostalo. V Řecku se samozřejmě vynořila různá vyjádření hnutí, aby nabyla roli pólu negace této obchodnické společnosti jako celku. Přestože většina zaměstnanců se stálým platem zůstala mimo dynamiku tohoto hnutí, nebo za ní zaostávala. Na Guadeloupe to byli zaměstnanci se stálým platem, kteří hnutí začali … a oni také nakonec přijali jeho umlčení. Když stávkující souhlasili s návratem do práce na základě vládních slibů („Binova“ dohoda z 26. února 2009), ačkoli v březnu a dubnu se konaly nové stávky proti čachrům s neuvedením této dohody do praxe, neexistovala síla, která by byla schopná kritizovat a v praxi odmítnout toto obrovské „oškubání“ a pokračovat v boji proti státu.

Uvažujeme-li nyní o vztazích mezi boji v jedné a druhé zemi (Antily), na jednom a druhém kontinentu (Madagaskar, ostrov Reunion…), musíme připustit, že v jednom centru agitace se s největší pravděpodobností odráželo další a posilovalo jiné… ale toto rozšiřování ještě není považováno za to, čím je podle veškeré podvratnosti, kterou potenciálně zahrnuje. Proto buržoazie odpověděla místo jeho účinné realizaci jen přízraku proletářského internacionalismu. Centralizace a koordinace zůstaly monopolem kontrarevoluce. De facto internacionalistický a bez státní příslušnosti, boj naší třídy na Guadeloupe stejně jako ve zbytku světa postrádal kvalitativní skok ve smyslu vědomého převzetí a organizování tohoto internacionalismu, internacionalistické centralizace našich sil. Velmi konkrétně, je jasné, že když bude od jednoho boje ke druhému načerpáno více poučení proti sociálně-demokratickému zprostředkování, které tyto boje potlačuje, proti rozdělením, která buržoazie úspěšně udržuje v našich řadách, otevře se mimořádná perspektiva rozšíření a rozvoje našeho boje.

Chimérické sliby, na základě kterých odbory a vedení LKP jásali nad svým vítězstvím, nám samozřejmě přináší přiznání porážky, ale také naději pro další boje: jestliže buržoazie nemůže a ani nechce splnit své sliby, připravuje se tímto způsobem také o schopnost balamutit proletariát. Příště, až proletariát vyjde do ulic, udělá to s méně iluzemi a s poučením z tohoto boje na začátku roku 2009. Společně s bojujícím proletariátem na Antilách, v Řecku, na Madagaskaru, je nezbytně nutné potvrdit, že:

*Třídní solidarita znamená boj tam, kde žijeme a proti „naší vlastní“ buržoazii, proti té samé diktatuře kapitálu a jeho manažerů, proti jakýmkoli obětem pro „záchranu ekonomiky“.

*Jazýček vah sil se od buržoazie přikloní na naši stranu, jen když naše třída více nabude své autonomie v jednání mimo a proti všem frakcím sociální demokracie, až přestane nechávat všechny možné reformisty hrát roli ve svých koordinačních strukturách boje, které jsou stále příliš heterogenní. Od té chvíle bude moci být znovuzrozena kontinuita proletářského sdružování, stejně jako proletářský tisk.

*Proletářský internacionalismus, tedy rozrůstání organizační kontinuity od jedné společenské exploze ke druhé v čase i prostoru, konkrétní převzetí radikální cizosti proletariátu vůči jakékoli vlasti v praxi centralizace a koordinace na celosvětové úrovni, proletářský internacionalismus je nezbytný k opravdovému uskutečnění významného kvalitativního skoku v procesu zničení (už tak příliš starého) světa obchodu.

Tváří v tvář částečnému a dočasnému vítězství buržoazie, v kontextu krize kapitálu, která s sebou nese rozšiřování proletářských revolt, znovu zdůrazňujme víc a víc naléhavou nutnost rozvíjet internacionalistické proletářské sdružování se, a to na celém světě!

Soustřeďme naše síly a vytvořme si prostředky k všeobecnému a konečnému svržení společnosti obchodu a jeho stezky smrtelného a vražedného hnusu!

Poznámky