1. Úvod

Proletáři po celé Číně dávali agresivně najevo svoji nespokojenost s vlastními životními podmínkami, a to skrze demonstrace, stávky, sabotáže, vyvlastňování potravin z obchodů, pokusy o ozbrojení a sbratřování s vojáky. Absence autonomní organizace proletářů a fakt, že se tomuto boji nedostávalo žádné komunistické perspektivy, však organizování této revolty až příliš často přiváděly zpět pod různé prapory vztyčované a vyvěšované buržoazií v Číně i po celém světě: tj. pod prapory boje za její posvátnou demokracii, boje proti excesům a dalším dysfunkcím režimu. Skutečnost, že tyto buržoazní prapory nesli a reprodukovali samotní proletáři, vyjadřuje slabost třídy, která se nedokáže stát autonomní, bránit své třídní zájmy, a proto hájí a podporuje tu nejradikálnější frakci buržoazie, tu „levicovější“ a „reformní“.

V oněch konfrontacích se tudíž kontinuálně střetávaly:

* na jedné straně neorganizované a proto poražené zájmy proletariátu;
* a na straně druhé odpor a přímá represe buržoazie, ještě navíc ulehčované slabinami v boji jejího nepřítele.

Čína je – jakožto země produkující a reprodukující kapitalistický systém – v krizi ze stejných důvodů jako všechny ostatní země světa (se zvláštními specifiky a intenzitou u každé z nich podle charakteristik dané země: např. její geografické poměry, historie, ekonomika, sociální otázky atd.). Stát v Číně je i se svým mluvčím Teng Siao Pingem nucen čelit této situaci reformami, jako se to děje i jinde ve světě. Tyto reformy, které započaly před deseti lety, se provádějí v rámci kampaně za „čtvero modernizací“ související s údajným „otevřením se vnějšímu světu“ – jako by se stát v Číně někdy uzavřel účasti na rozvoji světového kapitalistického trhu. Reformy se v Číně dotkly průmyslového, zemědělského, vědeckého, výzkumného a armádního sektoru a skutečně tedy modifikovaly řadu podružných charakteristik „socialistické Číny“. Buržoazie tyto reformy všude prezentuje jako „převratné“, jako záruku, že se starý „komunistický“ systém mění odshora dolů. Avšak skutečným důvodem, proč buržoazie tyto reformy líčí tak velkolepě, je, že ve skutečnosti nejsou o fundamentálních proměnách, jejichž cílem by bylo něco jiného než věčná honba za ziskem.

Tyto reformy jen poškodily životní podmínky proletářů na celém kontinentu větší organizovaností vykořisťovatelského systému. První vlna reforem transformovala organizační podoby zemědělské výroby: tj. staré struktury „kolektivizace“ – Maovy staré „komuny“ – které skýtaly iluzi plné zaměstnanosti (samozřejmě se spoustou nezaměstnaných) na venkově a velkou mobilitu pracovní síly, přičemž zaručovaly jednoduchou a efektivní kontrolu nad zemědělským proletariátem. Tyto staré struktury se široce likvidují a nahrazují produktivnějšími „domácími systémy zemědělské výroby“. Ony nové organizační formy lze definovat decentralizovanější leč více donucovací strukturou organizování zemědělské výroby. Administrativní rámec (jenž mimo jiná opatření stanovuje ceny) nepřímo zaručil státu kontrolu a úkol neustálého zvyšování tlaku na práci přešel z rukou manažerů „komun“ do rukou manažerů „domácích farem“.

Tím pádem padl, dříve čínským státem tolik velebený, mýtus „plné zaměstnanosti“ na venkově a vyjevila se krutá realita: 50 milionů proletářů odešlo ze svých vesnic a žilo jako tuláci na venkovských cestách nebo jako „squatteři“ (ilegální přistěhovalci) v městských slumech. A i těm šťastnějším rodinám s vyššími příjmy značně neutralizovala a nadále neutralizuje růst mezd inflace.

Zatím oficiální propaganda a světová média popularizovaly čínské zemědělské reformy a popisovaly je jako příběh oslnivého úspěchu. Světová média zdůrazňovala zejména existenci a přibývání „bohatých rolníků“. Ve většině případů šlo však ve skutečnosti o to, že některým rolnickým rodinám se za cenu neúměrného úsilí podařilo koupit si některé výrobní prostředky, jako třeba nákladní auta. Díky tomu dosáhly dostatečných příjmů, které jim zaručovaly určitou dynamiku jejich vlastního vykořisťování. V jiných případech se jistý počet „domácích farem“, které „uspěly“, přímo utekl ke spekulování nebo k průmyslovým aktivitám „drobného kapitalismu“ či dokonce k obchodování.

Navzdory buržoazní mezinárodní publicitě (buď příznivé, nebo nepříznivé) věnované starému systému „každému jeho vlastní železnou misku rýže“, žádná vlna rovnostářské distribuce v Číně nikdy neexistovala: vždy docházelo k vytváření rozdílů – a tedy i konkurence – mezi proletáři, a to důmyslnými metodami údajných „výhod“ jako třeba pronájem materiálu jedincům nebo rodinám atd. Každopádně pro zemědělský proletariát v Číně jako celek vede proces reforem k vyostřování jejich problémů: tj. menší jistota zaměstnání, pokles mezd a větší tlak na pilnou práci. Jedním slovem, reformy pro proletáře znamenaly opravdovou a účinnou „modernizaci“, a to v tom nejterorističtějším smyslu slova. Situace proletářů se natolik zhoršila, že na několika místech došlo ke vzpourám ve jménu návratu k archaickému systému Maových „komun“ považovanému za méně utiskující než „moderní systém domácího zemědělství“.

Restrukturalizace průmyslu začala sice mnohem později, ale vedla ke stejným výsledkům. Již dříve v Číně existovala nezaměstnanost ve městech a kvůli racionalizaci výroby v mnoha podnicích se z ní stal obrovský fenomén. Svoji roli sehrála i emigrace z venkova: např. v provincii Sečuan počet obyvatel hlavního města Šengdu vzrostl o 3,8 milionu a počet nezaměstnaných o jeden milion lidí.

Úloha zahraničních investic byla mnohem omezenější, než tvrdila propaganda. Každopádně, smlouvy (společné podniky) a zahraniční společnosti sehrály důležitou roli ve vyostřování rozporů a sociálního napětí, stejně jako rozhojnění obchodních dohod v mezinárodním měřítku (ono slavné „otevření se vnějšímu světu“) mnohem více zviditelnilo rozporuplnou povahu „modernizace“.

Co se konkurenceschopnosti čínských výrobků na světovém trhu týče, stojí za ní hlavně extrémně nízké mzdy. Během několika let poklesly reálné mzdy v čínských městech o 40% a to ani nemluvíme o poklesu relativní mzdy.

S ohledem na modernizaci školství a vědy se stal konkurenční tlak na středních a vysokých školách docela nesnesitelný. Perspektivy zaměstnání jsou pro studenty špatné – jen dítka buržoazie mohou po dokončení studia očekávat nějakou lukrativní práci. Ve stejnou dobu se životní podmínky studentů nevídaně zhoršily: přeplněné školy a internáty, nechutná strava atd. Již teď můžeme vidět, že rozhodnutí studujících proletářů bojovat nemělo za původ pouhou „touhu po demokracii“.

Téhož si můžeme povšimnout u armády, která soustředila velké množství (3 miliony) proletářů. Kromě elitních jednotek mají vojáci „Osvobozenecké lidové armády“ celkově stejný – ne-li nižší – průměrný životní standart jako dělníci ve městech a na venkově: jejich měsíční mzda 50 jenů – nebo ještě méně – nestačila na pokrytí nákladů na jídlo. Vojenská služba je v Číně povinná.

Celková restrukturalizace metod kapitalistického managementu v Číně vedla k rozšíření korupce (tj. v zásadě se stávala čím dál tím viditelnější). Buržoazní propaganda má tendenci plést si dva zcela odlišné fenomény: na jedné straně aktivity proletářů zahnaných do úzkých a kriminalizovaných jejich nesnesitelnými životními podmínkami a snažících se přežít skrze pašování, krádeže nebo loupeže (zejména mladí proletáři ve městech), a na straně druhé finanční kšeftování buržoů, kteří využívají nové (leč částečné) možnosti jak dosáhnout zisku spekulováním ve velkém, a také jednotlivých drobných kapitalistů, kteří úzce spolupracují s manažery státu a strany.

Tažení proti „korupci“ tedy posloužila k zastření faktu, že je to sám kapitalistický systém, co vyvolává chaos krize a neúnosné životní podmínky, jimž je většina lidstva podrobena. Nadto uvězněním několika malých kapitalistů se ospravedlňuje všeobecná represe proti nutně nezákonným snahám těch proletářů, kteří tváří v tvář bídě nemají jiné řešení než se pokusit násilím sebrat něco z toho, co stát brání ve svých skladech, budovách, továrnách atd. Zároveň by bylo hloupé vidět kapitalistické změny a vývoj v Číně jen v posledním desetiletí. Nové póly kapitalistické koncentrace dohonily ty staré: vybudovala se řada továren a v rámci „otevírání se vnějšímu světu“ se začaly měnit i struktury spotřeby. Avšak všechen tento vývoj a transformace v kombinaci s hlubokou krizí vedly jedině k zostření protikladů: pokračování industrializace ve velkém soustředilo stále větší masy proletářů ve městech s děsivými bytovými podmínkami a bídnými platy. Větší výběr spotřebního zboží (například široká škála oblečení, televizorů a dokonce videí atd.), který zahraniční návštěvníky nadchnul „radikalitou čínských reforem“, vedl jen k větším obavám místních proletářů, kteří si nemohou koupit nic kromě trochy jídla, kola k cestování do práce a pronajmout si několik čtverečních metrů k přespávání – takže nic kromě minima nutného k reprodukci jejich pracovní síly.

Reformy výrobního aparátu byly v Číně zapotřebí, aby si místní kapitalisté udrželi konkurenceschopnost na trhu. Maoistická iluze padla. Masa lidí vyzbrojených lžičkami za účelem dobývání rýže z polí nikdy nenahradí kapitalistickou nutnost neustále obnovovat výrobní prostředky za účelem zachování konkurenceschopnosti na světovém trhu. Jediným a skutečným pánem je kapitál a opět nám to předvedl, když svým zákonitostem podřídil všechny, kdo předstírali, že řídí jeho ekonomiku. Důsledky reforem v Číně tvrdě dopadly na proletáře a právě v těchto souvislostech došlo k prvním reakcím dělníků.

2. Boje: silné a slabé stránky hnutí

V Čangša (hlavní město provincie Hunan) „výtržníci a plenitelé“ zaplavili město 22. dubna. Mládežníci, povětšinou nezaměstnaní, rozbíjeli luxusní obchody, zapalovali auta, napadali restauranty. V téže době docházelo ke stejnému rabování a konfrontacím s policajty – na protest proti překotně rostoucí bídě a zbídačování – také v Argentině a západním Německu.

V několika čínských městech došlo k rabování vlaků a obchodů. O něco později proletáři vztyčili barikády v Šanghaji a ochromili tak celou síť veřejné dopravy. V dalších městech proběhly útoky na budovy strany a vlády, na sklady, vlaky, nákupní střediska atd.

Jak je patrné, jedná se o velmi všeobecný boj determinovaný ožebračováním všech sektorů proletariátu a tudíž vedený všemi „kategoriemi“ dělnické třídy.

A na tom trváme, protože mezinárodní média se snažila události v Číně omezovat pouze na pacifistický boj „studentů“. Náměstí Tien An Men se ocitlo v záři reflektorů buržoazního informování, aby se tak vrhlo buržoazní světlo na boje, které se neodehrávaly jen na náměstí Tien An Men, ale v celé Číně, a nám se tak dostalo velice „zodpovědné“ verze oněch událostí, která trvala na nechutných praporech a požadavcích „studentské koordinace“, onoho zárodku nové vlády, jenž byl zatím v opozici.

Takto spektakulární zdůrazňování reformistických a demokratických cílů, které se studentští vůdcové snažili na náměstí Tien An Men prosadit (a celkově vzato se jim je prosadit povedlo), plnilo jasnou funkci. Cílem buržoazní ideologie je skrýt společné základy pravidelných výbuchů vzteku, které v posledních letech otřásají světem, a tak média mění bojující proletáře celého světa ve „studenty“ z Číny a Barmy, v „obyvatele chudinských čtvrtí“ z Latinské Ameriky, v „nacionalisty“ ze SSSR, v „opoziční demokraty“ z východní Evropy, v „muslimské bratrstvo“ ze Sýrie, v „mladé nezaměstnané“ z Alžírska atd. Třída, kterou krize opravdu drtí, je tak pohřbena v oceánu praporů a popletených kategorií, které jí brání rozpoznat, že ji všude spojuje společná situace. Brání jí rozpoznat své třídní bratry a sestry v explozích dělnického vzteku, které následují jedna za druhou.

Světový spektákl dodávaný buržoazními dezinformačními kanály se v očích proletářů jeví jako nepochopitelný chaos, kde je každá kategorie (národní, profesní, sekční atd.), do níž je buržoazie polapila, zcela odlišná od kategorie vedlejší.

Bojovnost mladých proletářů v Pekingu nestačila na stvrzení nezbytného spojení s proletáři, kteří jako první započali boj v jiných čínských regionech, protože ji příliš snadno zkrotila „studentská koordinace“ se svými reformistickými prapory. A právě na této bázi buržoazie vytvářela zpravodajství o událostech v Číně, přičemž trvala na přísně „studentském“ charakteru hnutí, jeho vůli demokraticky změnit stávající správní systém. Výsledkem tak bylo, že tyto události již neměly nic společného s tím, co se dělo ve zbytku Číny.

Dalším důležitým prvkem, který je třeba zdůraznit, je rámec, v němž bojová hnutí v Číně započala. Tak jako všude jinde, i v Číně byla buržoazie nucena aplikovat drastické reformy, aby tak čelila stále reálnějšímu poklesu své míry zisku a restrukturalizovala svůj výrobní aparát (jak jsme již vysvětlovali v první kapitole). Ať již se tyto reformy jmenovaly „perestrojka“ v SSSR, „modernizace“ v Číně, „plán jaro, léto“ v Latinské Americe nebo „restrukturalizace“ v Evropě, jejich společná podstata souvisela s potřebou světového kapitálu kompenzovat propad míry kapitalistických zisků škrtáním v sociální mzdě dělnické třídy. Tyto reformy terorizují proletariát a provází je mocné ideologické kampaně, jejichž cílem je přimět proletariát, aby přijal neuvěřitelné zhoršení svých životních podmínek.

Tváří v tvář následnému spektáklu světových médií, podle nichž hnutí sledovalo reformistické cíle, jde tedy o to připomenout si, že tyto boje původně začaly po reformách a byly proti těmto reformám, které před nějakými deseti lety zahájil Teng Siao Ping, proti reformám, které světová buržoazie po celou dobu vítala.

Skutečnost, že v Pekingu byly boje postupně pohlceny idejemi politických reforem, které přinášela „studentská koordinace“, samozřejmě posloužila jako doplněk buržoazii, která se ihned vytasila s tím, že Teng Siao Pingovy reformy nezašly dost daleko a znovu přišla s perspektivou „ještě radikálnější“ reformy, „politické“ reformy. Prapor „politické reformy“ tak posloužil jako zástava „zapomnění“, že kořeny hnutí sahaly k opozici vůči reformám, protože tato opozice v sobě skrývala pravdu: žádná reforma kapitalistického systému nikdy nezlepší úděl dělnické třídy!!!

Úmrtí Hu Jaobanga, jednoho z „reformistů“ v KS Číny, který upadl v nemilost, pak již bylo jen další záminkou k vystupňování v Pekingu narůstajícího neklidu a vrcholícího demonstrací 100 000 lidí. Od té chvíle se Čína dostala do světel reflektorů mezinárodních médií, která upozorňovala na zodpovědnost „studentů“ a jejich vůli k pokojné změně a skrývala hnutí, jež se odehrávala v provinciích a jež byla u počátků agitace proti reformám. Média místní boje proti reformám transformovala v boj proti „komunismu“ a ve chvalozpěv na svobodné podnikání a volný trh.

27. dubna došlo k velké demonstraci: téměř 400 000 lidí pochodovalo za skandování, „Ať žije komunistická strana“!!! Jak hrozná iluze, věřit, že lze konfrontovat stát v Číně a zároveň hledat podporu u jeho struktur. Po celou dobu trvání bojů v Pekingu se proletáři nechali balamutit demokratickými hesly, které vydávali členové „studentské koordinace“, z nichž se rychle stávali kandidáti na vládnutí. A tak v Šanghaji 6000 studentů z Fudanské univerzity přineslo místním úřadům petici za demokracii.

Jak jsme výše zdůraznili, média neustále uváděla příklady této reálné kapitulace proletářů před demokratickými hesly, ale nikdy neposkytla publicitu násilným útokům proletářů, studentských a dalších skupin proti stranickým a státním budovám ve velkých městech jako Šanghaj atd.

8. května znovu začalo hladovku deset tisíc studentů v Pekingu. Nově ustavená skupina studentských zástupců pro dialog znovu vyzvala moc k vyjednávání.

15. května do Číny přiletěl Michail Gorbačov. Jakožto světový symbol demokratizace, ideální zosobnění ekonomických, sociálních a politických úprav kapitalistického systému, Gorbačov přijel, aby uvítal reformy započaté Teng Siao Pingem. Nešlo o nic jiného než o setkání dvou spolupachatelů, kteří před nějakou dobou oba přijali opatření nutná k modernizaci vykořisťování a báli se jen vzteklé reakce proletariátu, který se na všech stranách dostával pod velký tlak. Ani tak velký symbol jako Gorbačov nemohl představitele buržoazního státu v Číně nic naučit, protože ten již několik let prakticky demonstroval svoji značnou schopnost napravovat anomálie či úchylky výrobního systému, jenž zaostával za světovými požadavky na zvyšování zisku.

Při této příležitosti čínská vláda oznámila, že se otevírá „studentskému protestu“, jak tomu ráda říkala. Premiér Li Peng uznal, že studenti mají právo demonstrovat a vůdce strany Žao Zijang požádal studentské hladovkáře, aby své hnutí ukončili a výměnou jim sliboval, že vláda proti studentům nepřijme žádná odvetná opatření a přijde s „konkrétními opatřeními na podporu demokracie a práva a pro boj s korupcí“.

Odpověď studentských vůdců byla výchozím bodem pro dohodu ve 12 částech, které byly jakýmsi soupisem stížností, jenž byl předán lidovému shromáždění, radě státu a ústřednímu výboru strany a pak v plném rozsahu uveřejněn v China Daily. Tento manifest za demokracii navrhoval jednání založená na zvolených delegátech, stejné délce slova pro obě strany, živém pokrytí debat čínskými i zahraničními médii atd. Jedním slovem, na všem, co představuje základ klasického programu demokratické buržoazní opozice. Studentští vůdci opětovně připomínali, že se neodchylují od socialistického systému ani nezpochybňují samotné základy, na nichž stojí.

Právě když proletáři nejmasivněji ukázali svoji potenciální sílu, když se vláda snažila vyvíjet tlak, který by ztišil neklid (a prakticky tak demonstrovala svůj strach z toho, že se hnutí řítí k pro ni nepříznivému poměru sil), tehdy organizované a umírněné vedení hnutí vydalo svůj soupis stížností a žádalo o plnoprávné místo v tomto mizerném systému.

Zároveň ale v Pekingu demonstrovaly dva miliony proletářů a požadovaly, aby Teng Siao Ping a Li Peng odstoupili. V Šanghaji pochodovalo sto tisíc lidí a tisíce dalších v Šengdu, Wuhan Kvingdao atd. Což jasně ukazuje, že se hnutí šířilo a neomezovalo se jen na náměstí Tien An Men, kterému se buržoazní média tolik věnovala.

Co se vlády týče, ta se připravovala vojensky a shromažďovala jednotky kolem hlavního města. Některé pluky (mezi nimi 38. pluk, který byl v přímém a neustálém styku s proletáři) však odmítly plnit rozkazy.

V každé chvíli boj osciloval mezi potvrzením zájmů proletariátu proti demokracii, proti reformám, proti systému, který je zabíjí, na straně jedné a kapitulací před buržoazními ideologiemi, kdy si proletáři předávali všechny ty pitomé prapory (rovnost, práva, svoboda, demokracie), které je vylučují z boje za jejich vlastní třídní zájmy, na straně druhé.

S notnou dávkou demagogie Li Peng a poté Žao Zijang (bylo třeba, aby buržoazie vytáhla všechny své karty, od těch nejkonzervativnějších až po ty nejradikálnější) přicházeli k lůžkům hladovkářů a přemlouvali je, aby pro „jednotu země“ přerušili své hnutí. Právě když vláda zdůrazňovala ekonomické důsledky krize, aby tak situaci vtiskla punc vážnosti, studenti ohlásili přerušení hladovky a vyzvali dělníky, aby ukončili stávkové hnutí.

Navíc, aby demonstrovali pacifistické úmysly hnutí, delegáti studentských organizací vyzývali proletáře, aby odevzdali zbraně, které mají, a „zavázali se, že v konfrontaci s úřady zachovají vážnost a zodpovědnost“!!! Byli to tito delegáti, opravdoví odboráři, kdo neustále brzdil, sabotoval a rozbíjel bojující hnutí. Byli to tedy oni, tito dobří demokraté, kdo odzbrojil bojující proletáře a zanechal je bezmocné tváří v tvář vojenskému teroru buržoazie. A rovněž to byli oni, kdo vydal policajtům (a tak odsoudil k smrti!) těch pár proletářů, kteří na náměstí Tien An Men pošpinili portrét buržousta Maa – tato akce v sobě totiž soustředila perspektivu kvalitativního rozchodu s demokracií v Číně a s maoistickým cirkusem, který ji zdobí.

Buržoazie stále více konsolidovala svoji moc. Li Peng v Pekingu vyhlásil stanné právo, a přitom prohlašoval, že chce pokračovat v diskusi a přesouval spolehlivější jednotky do hlavního města. Pak vyzval vojenské jednotky, aby „potrestaly agitátory, kteří zakládají neoficiální organizace, a donutily studenty k bezpodmínečnému návratu do kampusu“. Vojáci se však záhy setkali s proletářskými kordóny, které je vyzývaly ke sbratřování a bránily postupu vojenských náklaďáků.

Když Li Peng ze strachu z vojenské intervence vydal své ultimátum požadující vyklizení náměstí Tien An Men, miliony proletářů v celé Číně dál vycházely do ulic a vzpíraly se tak stannému právu.

Byla vyslána armáda, aby obnovila právo a pořádek a potlačila „neklid“, jenže tato armáda byla rozdělená: tváří v tvář důstojnické kastě, která požívala těch největších výsad, řadoví vojáci neměli žádnou motivaci a byli špatně krmeni, ubytováni v prekérních podmínkách a neměli žádnou úctu, a proto byli ve vztahu k hnutí vstřícní. Všude docházelo ke sbratřování mezi „vojáky“ a „civilisty“ a tak se v boji sjednocovali proletáři se stejnými zájmy.

Právě ze strachu, že se v armádě množí dezerce a scény sbratřování, byl 38. pluk, jenž byl v přílišném styku s demonstranty, opatrně uveden do klidu a jeho major odvolán, zatímco spolehlivější 27. sbor pochodoval do bitvy. Doprava byla v Pekingu prakticky znemožněna díky zátarasům z autobusů, nákladních aut a kamionů, ale také díky intervenci velkých zástupů lidí, které zaujímaly postavení, aby zabránily možnému postupu vojenských jednotek. Stovky demonstrantů tak zabránily tisícům ozbrojených vojáků, kteří ve zvláštních vlacích přijeli na nádraží, dostat se na pozice. Sedmnáct kilometrů východně od náměstí Tien An Men patnáct tisíc proletářů rovněž zablokovalo konvoj 41 nákladních aut s pěšáky a přinutilo je, aby se po scénách sbratřování obrátili zpět. K podobným scénám docházelo na předměstích. Někteří důstojníci dokonce odmítli použít metodu tvrdé ruky. Nakonec však armáda deklarovala, že je hotova „bez váhání jednat v souladu se stanným právem“. Byl odstartován hon na proletáře a jatka mohla začít!

3. června se armáda střetla s proletáři. Tisíce vojáků beze zbraní byly vypískány asi milionem proletářů, kteří vyšli do ulic a postavili se na odpor. V Nanjingu se odehrála demonstrace 100 000 lidí na protest proti útoku v Pekingu. V Šanghaji proletáři stavěli barikády a blokovali autobusy. Ve většině provinčních měst probíhaly demonstrace. Docházelo ke konfrontacím mezi vojenskými jednotkami, které byly proti a pro represi.

Aby se omezilo sbratřování, jednotky pověřené represí přicházely ze všech čínských regionů (což prakticky bránilo sbratřování vojáků s proletáři, neboť nemluvili stejným jazykem) a zasahovaly teprve po dvou týdnech, kdy nedostávaly žádné informace. 27. sbor zodpovědný za represi se střetl s nepřátelským 38. sborem, který se snažil postavit proti masakru.

Vojáci dezertovali ze svých šiků a připojovali se k bojujícím proletářům a společně pak používali jejich zbraně a tak kompletně spálili kolony tanků a vojenských náklaďáků. Boj se rozšířil do celé Číny. Téměř všude propukly nepokoje: např. ve Wuhanu, Šanghaji, Harbinu, Šengdu. Moc prováděla odvetná opatření, a přitom s použitím fotek z demonstrací rozpoutávala pomlouvačné kampaně v televizi. Celý Peking byl pod kontrolou armády. Represe se stala organizovanou a přibývalo zatčených. Hranice byly uzavřeny.

Několik tisíc proletářů bylo zastřeleno, rozdrceno pod pásy tanků nebo odsouzeno zvláštními soudy a posláno hnít do vězení a dalších nápravných táborů.

3. Závěr

1) Revolty v Číně přímo souvisely se světovou kapitalistickou krizí a reakcemi proletariátu, jenž čelí restrukturalizaci výrobních sil, kterou tato krize všude nastolila. Tváří v tvář reformám a agresivnímu zhoršování životních podmínek, které prosazují vykořisťovatelské síly, proletariát téměř v celé Číně živelně povstal a zaútočil na soukromé vlastnictví a jeho přímé obránce: toho času vládní představitele a místní represivní síly. Tyto boje začaly nejprve v provinciích a byly dílem všech „kategorií“ proletariátu. Teprve potom se začaly věci měnit i v hlavním městě a demokracie tam rychle dostala boj proletariátu pod kontrolu.

Mezí této živelné vzpoury byla absence organizační důslednosti, kterou rozezlení proletáři vykazovali. Dělníci se ani nepokusili vytvořit si organizované centrum schopné udávat boji směr ve smyslu generalizace vzpoury a také stvrzování autonomních perspektiv proletariátu.

2) Stejně jako ve většině vzpour, které v předchozích letech otřásly světem, ani bojujícímu proletariátu v Číně se nepovedlo vytvořit si organizované centrum, které by neslo jeho vlastní prapory a potvrzovalo jeho autonomní třídní zájmy. Prázdné místo tedy zaplnila demokracie. V Pekingu byla situace více pod kontrolou, protože demokratické síly byly mnohem centralizovanější a soustředěnější, a proto Peking nahradil – jakožto spektákl, formální centrum, referenční bod pro média atd. – bojující hnutí v provinciích.

Od té chvíle demokracie odzbrojovala proletariát po třech osách:

* globálně média zahájila mezinárodní dezinformování, přičemž geograficky preferovala události kolem Pekingu a rovněž politicky pohřbívala boje proti reformám a útoky proletariátu proti vlastnictví pod mírumilovným požadavkem politických reforem kapitalistického správního systému, požadavkem formulovaným demokratickou opozicí shromážděnou okolo „studentské koordinace“;

* tyto buržoazní dezinformace v kombinaci se slabostí, s níž proletariát prosazoval své vlastní cíle, se transformovaly v materiální sílu, která předala vedení boje této demokratické opozici, hlavně v podobě studentských vůdců seskupených ve „studentské koordinaci“; a právě tato koordinace do slova a do písmene odzbrojila proletariát;

* Teng Siao Pingova vláda – od těch největších reformistů až po ty největší konzervativce – chystala represe, a přitom konejšila proletariát jednáními s demokratickými oponenty a mezitím shromažďovala spolehlivé síly k rozdrcení hnutí.

3) Svět zůstal bez zpráv o tom, co se dělo v provinciích, kde (můžeme-li věřit buržoazním médiím) byly rozezlené reakce podmíněné jen událostmi v Pekingu. V téže době došlo na náměstí Tien An Men k zásadnímu momentu, když pár dní před masakrem „studentská koordinace“ požádala demonstranty na náměstí, aby odevzdali své zbraně [1]. Proletariát se tomu celkově podřídil a místo toho, aby se organizoval proti těm, kdo jej odzbrojují (vláda a také opozice), povětšinou uposlechl rozkazy demokratů. A právě to byla kritická chvíle, kdy se o všem rozhodlo. Pár set proletářů, organizovaných a odhodlaných bojovat s buržoazií ve všech jejích podobách, mohlo umožnit kvalitativní skok v organizování odporu proti represím: ozbrojený boj přímo na místě, sdružování a udávání směru milionům lidí v Pekingu, kteří byli ochotni bojovat, ale také organizování převažujícího defétismu v armádě. Tato dynamika centralizace bojů a facka, kterou by tak dostaly v Pekingu seskupené buržoazní síly, by pak pravděpodobně umožnila generalizaci hnutí, prolnutí s hnutím v celé Číně. Avšak proletariát se nechopil iniciativy. Raději se pitomě nechal odzbrojit a prohlížel si Sochu svobody vztyčenou na náměstí, než by následoval příkladu několika odvážných soudruhů, kteří začali házet plechovky s barvou na Maův portrét.

4) Teprve ve své porážce se proletariát znovu vynořil. Tváří v tvář armádě, která zasáhla, aby dodělala práci za ty, kdo dělníky odzbrojili, proletariát se snažil ozbrojit, sbratřoval se s dezertéry, popravoval své katany a několikrát oddálil masakr. Bylo však příliš pozdě: chvíle pro zvažování možnosti obrátit poměr sil již pominula. Proletariát nebyl poražen, když armáda začala střílet (při té příležitosti naopak projevil celý svůj potenciál bojového ducha), ale tehdy, když se stal „stoupencem“ demokracie a svobody a podporoval levé křídlo buržoazie v jeho snahách o liberalizaci trhu.

Buržoazie z čínské vlády zvítězila jen dočasně. Tak, jako tisíce jiných tyranů v dějinách, kteří se domnívali, že zůstanou u kormidla navěky, ani Teng Siao Ping nepřekonal nenávist těch, které si podrobil. Stát v Číně byl však mnohem více než jen Teng Siao Pingova frakce a až Teng upadne v zapomnění, prosadí se jiné frakce, aby zachovaly kapitalismus. Možná, že právě mezi těmi, kdo v rámci „studentské koordinace“ přísahali naprostou věrnost kapitálu a jeho demokracii, když zajišťovali odzbrojení proletariátu, buržoazie naverbovala své budoucí manažery.

Takto, spolu s rozšiřováním parlamentních demokracií po celém světě, s celosvětovou restrukturalizací výrobních sil a s jí vyvolaným zostřováním konkurence, spolu s prohlubováním světové ekonomické krize a s válkami, které se budou pořádat, aby ji vyřešily, a tudíž spolu se stále zjevnější univerzalizací podmínek, za nichž je proletariát vykořisťován, takto se víc a více chystá a vyostřuje ten největší revoluční požár, jaký svět poznal. Dříve však proletariát nutně musí projít stádiem mezinárodní diskuse nad poučeními, které mu jeho dějiny umožňují formulovat, a ukázat na demokracii – ve všech jejích podobách – jako na svého nejhoršího nepřítele.

Nechť si zapamatuje, že roku 1989 v Číně, a konkrétněji v Pekingu, demokracie na sebe vzala podobu demokratických studentských vůdců, kteří se coby pilní žáčci kapitalismu organizovali ve „studentské koordinaci“ a od úsvitu bojujícího hnutí až do jeho krvavého rozdrcení dusili zápal proletariátu. Již 23. dubna na samém začátku hnutí v Pekingu, když koncem odpoledne stovky proletářů zaútočily na Palác lidu (sídlo lidového shromáždění), čímž živelně ukázaly na úhlavního nepřítele komunismu, studentští vůdci zasáhli, aby tuto akci zmařili. Na náměstí Tien An Men titíž demokraté organizovali udržování práva a pořádku za přímé a doznané spolupráce s Teng Siao Pingovými policajty, zaplavovali demonstranty pacifistickou propagandou, vydávali úřadům zbraně přítomné na náměstí a dokonce zašli až tak daleko, že předali policii dělníky, kteří pošplíchali portrét buržousta Maa! SMRT DEMOKRACII!

Poznámka