všem skupinám a militantům, kteří bojují za celosvětovou proletářskou revoluci

Existovala mezi nimi všeobecná shoda, že vzhledem k celosvětovým útokům buržoazie proti proletariátu a současnému stavu slabosti, roztříštěnosti a izolaci malých revolučních třídních sil je nezbytné pracovat společně na zvrácení této situace tím, že budou bojovat proti sektářství a nacionalismu, které jsou implicitní určitým pojetím mezinárodní práce. Ve snaze změnit tuto situaci přítomní soudruzi předkládají následující myšlenky a návrhy.

Některé předběžné úvahy a zásady

Avšak není to jen “tady” či “znenadání”, že se zase jednou pozvedává úzkostný výkřik revolučních menšin, které se pokoušejí zpřetrhat pouta uvalené kapitálem a bezmocně sledují strašlivé údery, jež buržoazie uštědřuje proletariátu a jim samotným. Tyto revoluční minority, ať už v období vzrůstajícího třídního boje nebo ve chvílích nejnásilnější kontrarevoluce, jedna po druhé objevují význam izolace a slabosti svých malých sil. Tato slabost není jen početní, ale v zásadě politická, neboť problémy, před které jsou dnes revolucionáři postaveni, nelze řešit místně nebo národně.

Jsme přesvědčeni, že na různých místech vznikají různé skupiny, které se neztotožňují s tradiční levicí (se stalinistickou, s trockistickou a s jejich rozličnými odrůdami), s politiku cílící na pomoc buržoazii k vyřešení jejích problémů, s postoje usilujícím o změnu státní formy buržoazní dominance či s podporou jejích válek. Místo toho, skupiny, o nichž mluvíme, usilují o vypracování svérázné politiky volající po autonomii dělnické třídy proti buržoazii, po boji za zničení jejího panství a jejího státu bez prozatímních (demokratických) fází a stádií. Jsme si vědomi, co znamená plavat proti proudu a nemoci se spolehnout na jakoukoliv pomoc, bez bezprostřední možnosti opětovně si osvojit historickou zkušenost revolučního proletariátu. Pracujeme, aniž by nám byly dostupné základní teoretické/politické texty, v nebezpečné atmosféře represe.

Jestliže pro některé představují určité definice a pozice abecedu, o níž se nepíše ani nemluví dostatečně jasně, pak u každého z nás schopnost popsat boje vyžaduje dlouhý proces zápasů, roztržek, obav a nejistot.

Ve školách tady nás učí výrok slavného muže z minulého století: „myšlenky nelze zabít.“ Avšak my jsme poznali, že lze zabít ty, kdo mají určité myšlenky (či pozice), a že dominantní třída může po dlouhou dobu zabraňovat opětovnému osvojení si, uvědomění si myšlenek a pozic, jež existují a vyvíjejí se v různých částech světa. Může zabraňovat vztahu k nim a rozvíjení jejich zkušenosti. A tak bylo paradoxně zapotřebí hrozných represí (a následného vyhnanství) a války (o Falklandy), aby zde vešla ve známost existence rozličných radikálních směrů a skupin z celého světa. Aby vešla ve známost – a to stále nedostačuje – zkušenost Německa a dalších po první světové válce. Abychom se seznámili s jinými pozicemi, které nebyly ani frankistické, ani republikánské. A jsou i další dějiny, blíže nám, (o kterých ztěží vůbec víme).

Vycházejíce z tohoto, dostalo se nám potvrzení, že v současnosti existují skupiny, které nepatří k ‘tradičním’ politickým proudům. O mnoha z nich jsem předtím nevěděli a o jiných nevíme, kdy a jak se odtrhly od kapitálu a jeho frakcí, ale které v různé míře vyjadřují různé momenty roztržky s politikou kapitálu.

Ovšem pokud dnes víme, že existují, neznamená to, že se změnila stávající situace izolace a slabosti. Naopak, ani se pořádně nedoslechneme, co se děje nejen ve vzdálených zemích, ale ani v blízkém městě nebo v sousední čtvrti. A toto by nemělo být pochopeno jako zvědavost nebo novinářská otázka: například v Argentině jsou neustále dny, kdy je několik miliónů dělníků v boji, aniž by mezi nimi existovala jakákoliv koordinace, takže někdy ani nevědí, že boj probíhá všude. A pokud toto platí pro relativně masová hnutí, je to ještě horší, pokud jde o kontakty a povědomí o existenci předvojů, které se objevují během těchto bojů nebo pod jejich vlivem.

Jsme přesvědčeni, že v zemích, kde žijeme, stejně jako všude ve světě, vždy náhle vznikají skupiny dělníků a militantů a snaží se odtrhnout od politiky smíru a podřízení se buržoazii. Avšak při absenci mezinárodního zřetele a při silné přítomnosti buržoazie v dělnickém hnutí končí absorbovány některou z frakcí kapitálu, nebo se jednoduše rozloží, zmizí.

Je málo takových skupin, jež zvládnou přežít první údery, a ty, kterým se to podaří, mají před sebou nejisté vyhlídky či politickou izolaci. Poté, co překonaly různá stádia a musely se oklikami vracet, nacházejí se ve slepé uličce, začínají od píky u nových témat. Toto je něco, co se přeměňuje v každodenní realitu, v bezmocnost, která podemílá i ty omezené síly, které už byly politicky a ekonomicky potřeny. Není vůči tomu alternativa? Musí příprava revoluční internacionalistické politiky, nebo aspoň pokus o ni, postupovat krok po kroku, skupina po skupině, město po městě, národ po národu, generace po generaci? Musí každá skupina projít stejnými stádii, konfrontovat stejné problémy, dostat stejné údery, luštit stejné spisy, vypracovávat stejná slova, aby se po nějakém čase a po dlouhé náročné cestě stala silnou a ustavila se jako „Strana,“ aby se spojila se „sobě rovnými“ skupinami, nebo – neexistují-li takové – aby se „rozšířila“ do jiných národů?

Nevěříme, že toto je jediná možnost. Nevěříme, že by to mohlo vést k čemukoliv pozitivnímu.

Naopak se domníváme, že jediná alternativa, na níž musíme pracovat, je internacionální. Stejně jako je mystifikací mluvit o komunistické společnosti tak dlouho, dokud stále existuje byť jen jedna kapitalistická země, tak totéž platí pro mluvení o internacionalismu, pokud je pojímán pouze jako solidarita s dělnickými boji napříč světem nebo jako občasné nabubřelé fráze proti válce, militarismu či imperialismu.

Pro nás má proletářský internacionalismus odlišný význam a implikuje vyvíjení snahy o překročení obecné solidarity, neboť mezinárodní dimenze proletářské revoluce vyžaduje součinnost a sjednocení úsilí na vypracování unikátní strategie na světové úrovni a jejích politických důsledků v podobě úkolů, s nimiž jsme konfrontováni v různých oblastech a zemích.

Toto přirozeně nemůže být vyřešeno skrze voluntarismus či ze dne na den. Nepůjde o plod dlouhé, vleklé „vzdělávací” či „vědecké” práce, tak jak to bylo pojímáno Druhou internacionálou (a nejen jí), skrze „akumulaci sil” („vyhrávat militanty jednoho po druhém,”„vypracovávat Teorii” a uspořádávat Vedení, které bude uznáno, až přijde čas) pro střety ve vzdálené budoucnosti, zatímco jsme dennodenně svědky odporu a boje proletariátu proti kapitálu (a podle těchto „politických proudů” musí být tento odpor a boj ve skutečnosti kontrolován, pokryt a izolován takovým způsobem, aby byl přizpůsoben nepřetržitému „úkolu,” jímž je podpora některé frakce buržoazie proti jiné, domněle horší).

Jestliže stranu dělnické třídy nepředstavuje žádné z těchto politických uskupení nazývajících se tak v jedné či ve více zemích, jestliže nelze souhlasit se „stranou pro dělnickou třídu,” ale je třeba dovolávat se „dělnické třídy organizované jako třída, jinými slovy jako strana,” pak nejde jen o prostou hru se slovy. Jestliže odmítáme sociálně-demokratické ideje (stalinisty, trockisty, atd.) strany jakožto aparátu (intelektuálů, dělníků, atd.) nesoucího pravdu, který se voluntaristicky sám ustavuje uvnitř jednoho národa a čeká na uznání nekultivovanými masami, a odmítáme-li internacionálu jako federaci stran (nebo jako stranu šířící se v dalších národech), pak z toho vyplývá rozchod s koncepcemi a praxí, jež zcela odporují proletářskému internacionalismu a jež jsou ve skutečnosti jen způsobem, jak projevit a bránit nacionalistické myšlenky.

Mezi zmíněnými koncepcemi a praxí je nejvýraznější ta, která vývoj své vlastní skupiny (nebo svých skupin) pojímá jako místní nebo národní otázku s cílem rozvinout rozhodující sílu na později; která se věnuje navazování kontaktů s dalšími skupinami v ostatních zemích, aby je pohltila nebo obecně demaskovala skrze diskuse a deklarace.

Mezinárodní kontakty jsou považovány za „soukromý majetek”, kde převažuje bilaterální praxe, která zahrnuje období „vzájemných setkáních” vždy po několika letech a konečné setkání se ve „Spojených národech“ „revolucionářů”. Praxe Druhé internacionály je toho dobrým příkladem. My máme za to, že tato cesta může vést pouze k novým zklamáním a novým mystifikacím, pročež je nezbytné bojovat proti všem zájmům, koncepcím a sektářství, jež produkují a reprodukují rozdíly vytvořené buržoazií na obranu jejích vnitřních trhů, jejích států, „jejích” proletářů, – jinými slovy nadhodnoty, kterou získává.

O některých preventivních opatřeních

Mnozí se zajisté zeptají: „S kým, do jaké míry a jak se někdo přiřadí k proletářskému internacionalistickému stanovisku? Jak to určit? Kdo tak učiní?” Je zřejmé, že nikdo by nepomyslel na spolupráci či jen vytvoření letáku s někým z nepřátelského tábora. Ve vztahu k třídnímu nepříteli neexistuje ani smíření ani entrismus. Ale ne každý je nepřítel. Nelze popřít, že mezi skupinami a osobami k nim nepatřícími se často vyskytuje intolerance, strnulé vidění a sektářství. Dochází k praxi rozmíšek, sporů o společné „zákazníky“, nacionalismu a „obrany vlastního dvorečku“, které se maskují jako nekompromisnost.

Tomuto problému se v mezinárodním návrhu nelze vyhnout. Je přirozené, by že nikdo nepomýšlel na práci na základě společné perspektivy se skupinou Čtvrté internacionály nebo s thirdworldistickým (orientovaným výsadně na třetí svět) maoistou. Avšak je-li povaha nepřátelské třídy v určitých případech zřejmá, v dalších je mnohem subtilnější, což činí obtížným načrtnout demarkační linii, tím spíše snažíme-li se učinit krok vpřed za současného stavu slabosti, izolace a roztříštění.

Jsme přesvědčeni, že je nemožné vypracovat soubor “programatických” bodů, který by byl jen útočištěm oportunismu, pokud by ovšem nebyl natolik propracovaný a důkladný, že by s ním mohla souhlasit pouze dotyčná skupina, pokud vůbec.

Nikdo by neměl předstírat, že skupiny a izolovaní jednotlivci v každé zemi světa mohou dozrát stejnou cestou jako v jiných oblastech, ani že se můžeme chopit té či oné definice, která, jakkoliv může být rozšířena v určitém místě, není produktem sdílené historie, a o níž se v dalších oblastech ví jen málo nebo vůbec nic, jak už jsme zmiňovali.

A naopak: téměř jednoroční stávka britských horníků nedala vzejít žádným vážným pokusům o koordinaci společné odezvy ze strany různých skupin a militantů roztroušených po celé zeměkouli. To je něco, co neukazuje jenom na slabost a váhavost, ale i na sektářství, na pojetí třídního boje a strany skoro totožné se sociální demokracií. A tváří v tvář iránsko-irácké válce? Tváří v tvář Jižní Africe a Bolívii, kde byly proletářům v boji uštědřeny nejtvrdší rány? O jakou odpověď, byť sebemenší, se usilovalo na mezinárodní úrovni? Jak to vyřešit? Jak má být rozhodnuto o kritériích našeho vzájemného uznání, aby návrh na překonání současné situace nebyl od počátku mrtvě narozeným dítětem (buď že by byl natolik mnohoznačný, že by vedl k volnosti pro všechny, nebo by byl tak přísný, že jedinými připuštěnými by byli ti, kdo už společně pracují?).

Podle nás kritéria pro naše uznání leží v praxi. A to je to, čím se zabývá druhá část návrhu. I když ani praxe, ani cokoliv jiného, se nemůže vyhnout zásadní, jediné „záruce”: boji.

Mezinárodní návrh

- přispívat ke změně současného stavu slabosti malých revolučních a třídních sil roztroušených po světě, aby zvýšil jejich možnosti akce v třídním boji;

- upevnit a rozšířit dnešní sporadické konvergence v rámci proletářské internacionalistické tendence, která v současnosti existuje, se všemi svými omezeními a chybami, navrhujeme následující:

1) Koordinovanou odpověď tváří v tvář některým útokům kapitálu (např. otázka britských horníků, dělnické třídy v Jižní Africe, Irán-Irák, atd.): společné letáky a kampaně, politické informace, podněty praktických vztahů a orientace ovlivňující světový proletariát.

2) Mezinárodní informace:

• dělnických bojích, aby byla co nejvíce vytvářena propaganda o nejdůležitějších bojích odehrávajících se ve všech regionech či zemích, aby se šířil jejich ohlas a byla posílena skutečnost proletářského internacionalismu a proletářského bratrství;
• různých politických skupinách, nejen o účastnících návrhu, ale také o nepřátelích, neboť to je nezbytným prvkem v politickým boji proti nim;
• historických zkušenostech, textech a dokumentech vytvořených v dlouhém boji proletariátu proti kapitálu a všemu vykořisťování.

Pro ty, kdo souhlasí nejen s celou řadou bodů, ale shodují se i ohledně praxe, a kdo prosazují všechny body tohoto návrhu, zejména bod 1 (společná akce), je životně důležité organizovat diskusi. A pouze těmto navrhujeme dvě věci:

4) Mezinárodní organizaci korespondence zahrnující vytvoření plynulé sítě výměny názorů a komunikace, což by mělo být jedním z materiálních základů bodu 7.

5) Mezinárodní revue, která by neměla být chápána jako soubor politických pozic různých skupin nashromážděných pod „společnou” střechou. Naopak, měla by být nástrojem pro upevnění uskutečněné společné činnosti, pro propagaci a obhajobu sdílených pozic a samozřejmě pro rozvíjení nezbytné veřejné diskuse o zásadních otázkách ohledně úkolů dané doby, o navržené aktivitě a o „otevřených“ tématech za předpokladu společné shody o nezbytnosti jejich zařazení.

6) V míře, v níž to umožňuje nezbytný souhlas, podněcovat k účasti dalších skupin na tisku a naopak; a šířit texty skupin provádějících intervence.

7) Pohnout se směrem k vytvoření společné „vnitřní diskuse“: jinými slovy, neomezovat se na “oficiální a veřejnou” polemiku mezi skupinami, ale také se podílet na diskusi komunistů tváří v tvář „otevřeným“ problémům.

Veškerá činnost a všechna rozhodnutí, která zúčastněné skupiny přijmou, se budou odehrávat v obecné shodě, jinak řečeno: jednomyslně.

Komu předkládáme tento návrh?

2) Všem, kdo nepodporují žádnou z frakcí buržoazie proti druhé, ale bojují proti každé z nich. Těm, kdo nehájí mezitřídní fronty, nepřiklánějí se k nim, ani se na nich neúčastní.

3) Těm, kdo v praxi uznávají, že „dělnická třída nemá vlast,” toto nejzákladnější heslo, které neříká pouze to, že dělnická třída nemůže bránit, co nemá, ale že „může” a musí „intervenovat” v bojích a úkolech, které se naskýtají v různých zemích světa, bez ohledu na skutečnost, že z buržoazního hlediska by to bylo chápáno jako zásah proti „právu národů na sebeurčení”. Proti právu, po kterém se volá pokaždé, když revoluční proletariát nebo jeho předvoj posílí své mezinárodní vazby vůči svému třídnímu nepříteli, právu, které je pošlapáno pokaždé, když dojde na potlačení a zmasakrování revolučních hnutí.

4) Právě z tohoto důvodu také těm, kdo bojují proti politice „obrany národního hospodářství”, ekonomického oživení a „obětem pro vyřešení krize”; těm, kdo nepřijímají taktiku expanze své vlastní buržoazie, i když ta je hospodářsky, politicky či vojensky napadena; těm, kdo vždy bojují proti celé buržoazii, jak místní, tak cizí.

5) Těm, kdo zápasí se silami a ideologiemi, které byly vystavěny, aby připoutaly proletáře k hospodářství a k politice národního státu, a které je odzbrojují pod záminkou „realismu a „menšího zla”.

6) Těm, kdo nenavrhují „opětovné získání” či „znovudobytí” odborů. Naopak; těm, kdo je charakterizují jako nástroje a instituce buržoazie a jejího státu. Odbory nemohou nijak bránit bezprostřední zájmy proletariátu až do konce. Nijak nemohou sloužit revolučním zájmům proletariátu.

7) Těm, kdo souhlasí, že jedním z úkolů v této oblasti je bít se až do konce proti politické linii třídní kolaborace podporované odbory, a kdo přispívají k tomu, aby učiněná roztržka třídy od odborů byla nezvratná.

8) Těm, kdo dělají, co je v jejich silách, aby přispěli k posílení všech snah o sjednocení proletariátu, aby se střetl s kapitálem, byť jen částečně; aby přispěli k posílení všech snah o rozšíření, zevšeobecnění a prohloubení bojů na odpor proti kapitálu.

9) Těm, kdo brání boje proti všem variantám kapitalistického útlaku prováděnými buď oficiálními (státními) vojenskými silami zákona a pořádku, anebo jejich civilními kolegy na levici či pravici kapitálu. Těm, kdo jak nejlépe umí, spolupracují se skupinami, jimž represe zasazuje rány.

10) Těm předvojům, které v boji proti buržoazii a jejímu státu nelítostně zápasí s těmi, kdo se omezují na kritizování jedné formy, již na sebe bere diktatura buržoazie (de facto tu nejnásilnější, militaristickou), a brání demokracii nebo bojují za její rozvoj.

11) V tomto smyslu, tváří v tvář falešné alternativě buržoazie – fašismus/antifašismus, těm, kdo odsuzují buržoazně-třídní povahu antifašistických front a demokracie a zaujímají postoj nezbytnosti boje za zničení buržoazního státu, ať se ukazuje v jakékoliv podobě, s cílem zrušit systém námezdní práce a celosvětově odstranit třídní společnost a všechny formy vykořisťování.

12) Těm, pro něž proletářský internacionalismus znamená především boj proti vlastní buržoazii a revoluční defétismus ve všech válkách kromě třídní války proletariátu proti buržoazii a za proletářskou revoluci.

13) Těm, kdo ač teoretizují stranu jakkoliv různě, se shodují na faktu, že bude internacionální již od svého vzniku, nebo nebude ničím.

14) Konečně těm, kdo si podle svých sil a své situace stanovili své úkoly proti buržoazii zaměřené na dva nejzákladnější aspekty: prosazovat rozvoj proletářské třídní autonomie; přispívat budování a rozvoji politiky proletářského internacionalismu a světové strany.

Jinými slovy, ačkoliv prostředky, úkoly a priority mohou být upraveny různými způsoby v závislosti na dané situaci, toto vše musí být usouvztažněno k toliko jediné perspektivě: ustavení dělnické třídy v celosvětovou sílu pro zničení kapitalistického systému.

Ujasnění na závěr

Během prvních diskusí, které jsme vedli o stávající situaci a o tom, jak ji změnit, se vyskytli soudruzi, kteří vyjádřili jistý pesimismus ohledně přijetí, jaké se Návrhu dostane, a ohledně možností jeho realizace. Jsme přesvědčeni, že tváří v tvář možnostem (a skutečnostem) válek mezi buržoazií, masakrům pracujících, dětí a starých, k nimž opakovaně dochází v různých částech světa, a tváří v tvář stále narůstající hromadě úkolů v současnosti uložených revolucionářům, se těmto jevům nemůže rovnat politika sekt, chamtivosti, „odkládání věcí na později” a implicitní či explicitní obrany současného „statusu quo”. Rozpoznání stávajícího stavu by mělo být převedeno na politickou iniciativu schopnou opětovně nabýt ztracenou půdu a překonat smrtelnou slabost. V tomto smyslu musí být společným závazkem bojovat za radikální změnu v mezinárodních vztazích mezi revolucionáři. Jinak řečeno, je potřeba jít nad rámec pouhé výměny stanovisek (někdy nedochází ani k té) ke společnému zaujmutí pozic reagujících na útoky buržoazie proti proletariátu; k nezbytné koordinaci, která by dávala směr reflexi a debatě o otázkách, jež upevňují společnou perspektivu.

Mezi námitky, jež mohou být vzneseny v souvislosti s životaschopností tohoto návrhu, patří ty, jak ho konkretizovat.

Zde nalézáme v bodě 5, pokud s ním člověk plně souhlasí, prostředky pro zamyšlení se, jak zorganizovat realizaci návrhu. Nepředstíráme, že zde dáme odpověď na každou otázku a problém, ale dáváme najevo závazek usilovat o konkretizaci návrhu.

Je zřejmé, že rychlé provedení určitých věcí si vyžaduje fyzická setkání. Nemyslíme si, že toto je absolutně nezbytné. Totiž domníváme se, že v současnosti se nám dosažení tohoto jeví jako velmi obtížné, alespoň pro ty, kdo žijí v této části světa.

Dnes nevidíme podmínky, které by umožňovaly organizaci opravdu mezinárodního setkání. Cesta na 8 000 km se pro nás rovná více než 15 měsíčním mzdám (více než 20, pokud vezmeme v úvahu vládou definované minimum), což znamená, že cesta za hranice je nám (ekonomicky) zakázána. Proto se domníváme, že počátek vztahů a diskusí, aspoň mezi ne-Evropany a Evropany, by se měl odehrávat prostřednictvím korespondence. To zabere více času a ztíží to naši úlohu, ale není to nemožné - vůbec ne (například dopisu z Evropy, není-li stávka, to sem trvá 15 až 20 dní).

Bezpečnostní poměry (ti, kdo mají důvěru v legalitu, nejsou pouze dětinští, ale představují pro revolucionáře nebezpečí) nám rovněž kladou překážky, ale ty mohou být a budou vyřešeny.

Jazyk také vytváří nesnáze. Z naší strany až dodnes byla jediným jazykem, v němž jsme byli schopni psát, španělština. Někteří z nás dokážou číst v italštině, portugalštině a s obtížemi v angličtině. S trochou představivosti někdo může zvládnout porozumět trošce francouzštiny, ale s němčinou nelze nic udělat. Další jazyky „nejsou”. Vezmeme-li toto v úvahu, co bude v kastilštině, tomu se nedostane téže cirkulace a rychlosti či odpovědi, jako tomu napsanému v jiných jazycích podle uvedeného pořadí.

Abychom uzavřeli, iniciativa, kterou zde představujeme, byla v základech předložena. Ti, kdo o ní projeví zájem, nebo s ní souhlasí, obdrží část nazvanou „Více o organizaci”. Jinými slovy, jak vidíme její realizaci a konkretizaci.

Zaručujeme, že všichni ti, kdo nám napíší, dostanou kopii všech obdržených odpovědí. Budoucí organizace korespondence, diskusí atd. bude udržována s těmi, kdo souhlasí, a bude záviset na způsobu, jak se shodnou mezi sebou.

Ty, kdo souhlasí s duchem tohoto návrhu, pak požádáme, aby ho rozšiřovali a poskytli nám údaje (pokud možno s adresami) skupin, které obdržely tuto konvokaci.

Uruguay, únor 1986.